Jeden né zrovna veselý příběh jednoho studenta …

Jako každý třeťák mě čekala bakalářská práce. Abych pravdu řekl, určitým způsobem jsem se na to i těšil, protože jsem věděl, že budu dělat něco, co mě baví, co mám jako koníček – a ještě za to dostanu titul.

Předložil jsem mému vedoucímu práce návrh tématu, ten mi jej naprosto celý zkritizoval a navrhl mi vlastní. Kývl jsem mu na to, neboť se mi i toto téma líbilo.

Z mnohých důvodů však zde nemohu být konkrétní a zmínit přesné zadání a téma práce. Stejně tak nemohu zmiňovat moc implementačních detailů. Co však říci mohu je fakt, že se mělo jednat o webovou aplikaci vytvořenou v Javě.

Téma jak z pohádky

To byly koneckonců mé první dva požadavky – webová aplikace a to v Javě. Jako další jsem si dal za cíl, použít v práci i něco víc. V žádném případě jsem se nechtěl zařadit do skupiny těch, co opouští katedru informatiky s bakalářským titulem a tématem jako například „Mobilní aplikace – osobní trenér“. Dokonce, někoho, jehož téma zní „Implementace elektronického obchodu v PHP“ bych označil za ostudu katedry.

Ale o to teď nejde. Chtěl jsem tím naznačit, že u mé bakalářské práce bych se nespokojil s běžnými programátorskými nástroji. Mé téma proto obsahovalo nastudování si určité funkcionality (API) (když už ne téma z oblasti teoretické informatiky), se kterým se člověk moc často nesetká. A na znalosti tohoto API pak měla být vystavěna celá práce.

Samozřejmostí měla být použitelnost aplikace. Ihned po dokončení má být práce nasazena do provozu a věřím, že bude určitě používána.

Téma tedy přesně padlo do mého vzorce pro ideální bakalářku. Povím vám nyní, jaká byla má představa průběhu roku – její implementace.

„Jo, bezva, super, perfektní. Už se těším, až se do toho pustím.“

Když jsem práci dostal zadanou, předpokládal jsem, že do konce zimního semestru, nejpozději začátkem ledna, budu mít hotovou core knihovnu (tedy jednoduchou aplikaci implementující nastudované API). Dle mých odhadů a vzhledem k rozvrhu jsem si plánoval pracovat celkem volným tempem a poslední rok studia si užívat.

Letní semestr jsem počítal, že budu pracovat na webové aplikaci a vzhledem k dostatečnému množství času, i chodit do práce. Odevzdání práce jsem předpokládal s asi měsíční rezervou a poté se už jen 5-6 týdnů připravovat na státnice.

Normy plníme na 118%. Mínus 118%

Když jsem pracoval na zápočtovém projektu do předmětu Dovednosti vývojáře, ukázalo se, že podtitulem onoho projektu mohlo vcelku reálně být „menší databázová aplikace většího rozsahu“. Říkal jsem si: „Tak fajn, databázi pudu potřebovat i v bakalářce, tak to rovnou udělám jako webovou aplikaci a pak to jen upravím a budu mít ušetřenu půlku práce na bakalářce“. Dával jsem si proto na tomto projektu docela záležet.

Bohužel – můj návrh databázového frameworku nebyl úplně ideální a tak mi bylo jasné, že pro účely bakalářské práce budu muset vytvořit kompletně nový. Stejně tak, vzhledem k tomu, že jsem měl drobné komplikace s používaným webovým frameworkem, nabral jsem neskutečné zpoždění a tak i tu webovou aplikaci jsem solidně odflákl („bakalářka se nějak poddá, hlavně ať mám DOVY“).

Ve výsledku jsem tak na mé bakalářské práci začal pracovat až někdy v zápočtovém týdnu. Asi není třeba dodávat, že slovo „užívat si“ pro mě bylo vzdálené asi jako Paris Hilton a cena Grammy.

„Dobře, dodělám to  a přijdu Vám to ukázat.“ Od té doby mě vedoucí viděl jen na chodbě

Po zkouškách, které jsem nakonec nějak zázračně udělal (znáte to, čím méně se učíte, tím lépe to dopadá), jsem pokračoval v práci. Vedoucí mi mou core knihovnu opět zkritizoval slovy: „No, jako jo, pěkný, super, ale když …“. Řekl jsem mu, bylo to koncem ledna, že to dodělám, udělám základ webové aplikace a přijdu mu to ukázat. To se nakonec nikdy nestalo.

V letním semestru jsem měl poněkud nepraktický rozvrh – do školy jsem musel 3x až 4x do týdne (což je při 3 předmětech opravdu frustrující). Takže přes týden jsem byl téměř nepoužitelný. Sotva začalo pondělí, už byl pátek a já zjišťoval, že jsem neudělal téměř nic.

Web snadno a rychle!

Koncem března, se na mém facebooku objevil příspěvek, kde zmiňuji, že s dvou a půl měsíčním zpožděním mám konečně hotovou core knihovnu. Popisoval jsem ji slovy: „konzolová aplikace spustitelná pomocí sedmiřádkového příkazu o 8 parametrech, která zdá se i funguje“. Bohužel to poslední se mi podařilo o pár týdnů později vyvrátit.

V rychlosti jsem implementoval databázi a vrhl se na webovou aplikaci. Vzhledem k tomu, že jsem webovou aplikaci v Javě nikdy pořádně nedělal (a když už, tak buďto jen nějakou rychlovku – jako výše zmíněný projekt do DOVY), šlo to pomalu a nefungovalo to. Začal jsem zjišťovat, že webový framework, který používám, obsahuje opravdu spoustu chyb. Ty mě postupně tlačily do kouta –  a problémy jsem stále více a více řešil metodou: „Tak dobře, hold se bez toho uživatel bude muset obejít. Nemám čas vymýšlet, jak to udělat jinak, aby to mohlo fungovat.“.

Ale nevzdal jsem se. Nedokázal jsem si představit, že já, upocený a unavený potkám spolužáka vítězoslavně mávajícího bakalářským diplomem, na kterém je napsáno kdesi v rohu: „Implementace internetového obchodu v PHP“.

Pracoval jsem na 180%, spánek pro mě znamenalo jít si na dvě hodinky lehnout po snídani a hrnku silné kávy. (Dokážete si představit, jak jsem vypadal, když jsem zjistil, že nám káva došla?) Jakmile jsem opět narazil na něco, co nefunguje, přešel jsem do módu Hulk a nadával na celej svět.

„Dobré ráno, jdu spát“

Do toho všeho mi docházela RAM, takže počítač se začal víc než nepříjemně sekat. Pak ještě v lampičce praskla žárovka, začal blbnout mobil a asi týden jsem se potýkal s bolestí zad, protože se mi zlomila počítačová židle a já si musel zvykat na máminu.

Stavy zoufalství a vzteku se střídaly asi jak nálady bejvalky v období rudého klína. Do toho všeho jsem pozoroval i zoufalé obličeje mých nejbližších, kteří jediné, co mohli, tak smutně konstatovat: „Kéž bych ti tak mohl(a) nějak pomoct …“. Bohužel, zde byl i můj vedoucí práce v koncích (a to je na celé katedře na toto téma největší – pravda, jediný – odborník).

Zpočátku jsem všem v okolí říkával: „Mám tam tak na minimálně dva měsíce práce a za 4 týdny mám odevzdávat.“. Přemýlal jsem nad tím, jestli je možné, abych to mohl stihnout. Ne. Začal jsem uvažovat o tom, že to nestihnu. Začal jsem se s touto představou smiřovat. K dobru mi mělo být, že v tom nejsem sám. Z mých kamarádů nevím asi o nikom, kdo by šel v řádném termínu.

A co kdyby to byla pravda?

Vedoucí práce to přijal s pochopením. Znovu objevuji, jaké to je být vyspaný, umytý a opět zjišťuji, že kolem mě jsou nějací lidé. Doháním studijní agendu (fajn zjištění, že máte za tři dny odevzdávat index).

Velmi pomalu se začínám učit na státnice. Mám na to tři týdny. To snad zvládnu. V lepším případě začnu po večerech připravovat bakalářku na změnu frameworku.

A tak mi v tuto chvíli nezbývá než doufat, že to všechno nějak vyjde. Že jak tam přijdu, tak si nevytáhnu zásobníkové automaty. A nebo II. normální formu. A že ti, co ví naprosto přesně jak se implementuje e-shop v PHP poznají hněv docenta Vychodila při otázce: „Víte vy sakra vůbec, co je to append?“.

Opravdu – s několikaměsíčním zpožděním jsem se konečně dokopal k sepsání mých studijních zážitků za další část mého studia. Dlouho jsem totiž přemýšlel, jak tento článek nazvat, aby bylo jasné, jak tvrdé období to mám za sebou.

Pokud vám někdo bude tvrdit, že Olomoucká informatika je lehká, dejte mu facku. Pokud bude tvrdit, že je těžká, dejte mu ji taky. Ve druháku se totiž potvrdilo, to jsem tušil už od několikátého týdnu v prváku.

Olomoucká informatika není ani lehká, ani těžká. Ona je, řekl bych, náročná. To ovšem neznamená, že strávíte tři čtvrtě zkouškového pod hromadami skript a knih. A to nejen proto, že na velkou část našeho učiva skripta vůbec nejsou a knížky leda v angličtině. Na něco takového na informatice prostě nenarazíte. Sice ano, bez učení to prostě nejde na žádné škole, ale na informatice nejde o to, kdo toho kolik umí, ale jestli tomu rozumí. Dokonce mě až překvapilo, kolikrát jsem od zkoušejícího slyšel něco ve smyslu: „No, dobrý, dobrý, vy to sice moc neumíte, ale vidím, že tomu rozumíte, podejte mi index, A“.

Nicméně pro mě osobně byla zkoušková období odreagovačka. Těšil jsem se na ně víc než malý Honzík na Vánoce. Krušné byly totiž oba semestry jako takové.

Třináctitýdenní peklo

To, že budu muset zase začít dělat domácí úkoly, s tím jsem se smířil již v prváku. Tehdy mě ale nenapadlo, že díky nim nebudu mít čas na nic jiného.
Můj denní režim vypadal opravdu tak, že jsem vstal, vcelku jedno kdy, sbalil se, šel do školy, tam vytáhl notebook a dělal úkoly než mi začala nějaká výuka. Úkoly jsem dělal i o pauzách mezi hodinami, a ještě klidně i pár hodin po skončení poslední hodiny. Když mě to přestalo bavit, nebo mě ze školy začali vyhánět, šel jsem domů, najíst se, pokusit se opět pracovat a následně padnout hlavou na klávesnici. Množství zkonzumované kávy a energetických nápojů vzrostlo (obzvláště  v letním semestru) o několik tisíc procent oproti obvyklému množství. Každý den jsem stříhal metr a počítal týdny a dny, kdy už to konečně skončí.

Když už jsem měl školy opravdu plné zuby, dělal jsem zápočtové úkoly do „Webové prezentace“ nebo „Základy tvorby webových stránek“

Druhák se totiž stal ročníkem „B předmětů“, tedy povinně volitelných. Pro nás aplikované, kteří jinak byli více tlačení do programování, byla většina předmětů teoreticko-informatických právě jako B. Takže nám těch povinných (ty, co byly na pomezí teoretické a aplikované informatiky) už pak moc nezbylo.

Já, který se o teoretickou informatiku zajímám, jsem si pozapisoval pár těchto předmětů. Avšak spolu s nimi pochopitelně i ty programátorské. Mezi nimi jsme měli na výběr ze tří jazyků – C++, C# a Java a pro hodně odvážné předmět PRCL (hodně pokročilé „Programování v Common Lispu“).

C++ jsem měl po oba semestry zapsané jako předmět, který budu v případě nouze odepisovat jako první. Nicméně díky téměř nulové absenci a nějaké té aktivitě v hodinách jsem tak dostal oba zápočty za účast, bez nutnosti vypracovávat nějaký projekt. Na předmětu se mi ale líbilo, jakým způsobem byl jazyk C++ odlišován od jazyka C, neboť všichni tyto dva velmi rozdílné jazyky ztotožňují.

Kurz C# byl strašný. 90% hodin, pokud vůbec byly, tak vyučující trávil proklikáváním se ve Visual Studiu a nebo vysvětlováním, že pole se indexuje od nuly. Tak, jak jsem C# nikdy neměl moc rád, tak tento dvousemestrální kurz mi ho znechutil ještě více. Každopádně vedlejším produktem ze zimního semestru byl můj zápočtový projekt, „hra“ Tamagoči, jedno malé bezvýznamné plus.

Poslední z vyučovaných jazyků byla Java. Doktor Krajča má ve zvyku být na studenty tvrdý a nemilosrdný, takže každý týden úkol na několik (ne-li desítek) hodin byl samozřejmostí, takže jej absolvovalo jen pár vybraných studentů (a to většinou ti, co odmítli dělat ročníkový projekt v C#). Kromě toho, že jsme byli seznámeni se spoustou praktických „funkcí“ (vlastní Swing komponenty, databáze, základy reflections API, …), tak jsme byli také silně tlačeni do kvality kódu. Což při porovnání kódu ročníkového projektu studenta, co ho psal v Javě, a toho, co ho psal v C#, bylo značně poznat.

Definice, věta, důkaz

Z předmětů teoretické informatiky bych rád zmínil Algoritmickou matematiku 3. Ta navazovala na 1 a 2 a znalosti rozšiřovala o obecné záležitosti ohledně složitostí a návrhu algoritmů. Celkem na pohodu a praktický předmět, doporučuji.

Paradigmata programování 3 byl předmět zpočátku velmi těžký, ale kdo jej nevzdal, dostalo se mu spousty moudrých rad a mimo jiné jsem – alespoň já – pochopil, proč do nás celý prvák vlastně tak intenzivně valili Scheme a Lisp (a proč je Lisp na katedře tak oblíbený).

Jeden z nejděsivějších předmětů za celý ročník bylo bezpochyby Paralelní programování. Kdo se už někdy setkal z vícevláknovými aplikacemi, vůbec se nebude divit, proč se tomuto předmětu říkávalo „Paranormální programování“. Svou koncepcí předmět tak trochu připomínal Počítačové sítě. Přednášky tak trochu o ničem, nebo jen teoretická příprava na zkoušku a (alespoň já) jsem se málokdy chytal. Na cvičení po nás chtěli něco vypracovávat, opět – téměř nikdo nevěděl, nestíhalo se, přetahovalo se, protože co se nestihlo na hodině, to znamenalo přijít o cenné body k zápočtu. Oba předměty jsem tak měl započteny s odřenýma ušima, ale obě zkoušky naopak dopadly celkem dobře. Každopádně jsem rád, že oba tyto předměty už uvidím až před státnicemi.

Odvahu na Matematickou logiku a Geometrii pro informatiky jsem nesebral (byť tyto předměty víceméně každý, kdo se neřadí mezi ty, co jsou rádi, že ještě studují, nějak udělal) a tak jsem zůstal jen u Geometrického praktika. Spolu se zápočtem jsem si odnesl také znalost programování v OpenGL a rozpracovanou 3D bludišťovku, na které nadále pracuji a bude brzy vydána.

Když už jsme u těch teoretických předmětů – nemůžu opomenout noční můru všech (především aplikovaných) informatiků – Formální jazyky a automaty. Znal jsem základy, vyznal se v matematických předpisech, byl si vědom důležitosti znát přesně definice a vůbec – učivo jsem z velké části chápal, ale i přes to jsem jak zápočet, tak zkoušku (díky drobnostem, samozřejmě) udělal tak tak. Paradoxem je, že spolužáci, kteří nadávali od půlky první přednášky, že se to nedá, studenti, kteří se na škole sotva drží a které měl tento předmět vyfiltrovat, ho tak nějak udělali téměř v pohodě (s o několik stupňů lepší známkou než já).

Kredity budou stačit

Ve výsledku nás tak měly Formální jazyky a automaty spolu s Operačními systémy 1 (které jsem udělal nějakým zázrakem, protože jsem absolutně neměl čas vypracovávat (ne povinné, ale silně doporučené) úkoly z cvičení) a Ročníkovým projektem důkladně profiltrovat, neboť se nás do druhého ročníku probojovalo až moc. Nevím, zda-li se tak podařilo, to se asi uvidí až příští rok, až budou tyto předměty opakovat, ale obávám se, že úspěnost studentů byla vysoká. Takže nás budou sekat na něčem letos.

Já jsem díky bohu zvládl předměty všechny, a žádný jsem si nakonec neodepsal nebo nevzdal. A jsem za to rád. I když vím, že jsem rok žil jen školou a spánkem, vím, že mi to něco dalo. A věřím, že 85 kreditů je adekvátní ohodnocení vynaloženého času a úsilí.

 

To se i já divím. Další semestr, další zápočtové, další zkouškové mám za sebou a vše z toho úspěšně.

Jako vždycky jsem si našel chvilku, abych vám popsal, jak probíhal předchozí semestr a vše s ním spjaté.

Informatická propedeutika 2, tedy standartní bloková výuka hned v prvním týdnu byla pro nemoc zrušena a to včetně zápočtového úkolu. Nicméně kredity zůstaly zachovány. Chudáci ti, co si ji nezpsali. To ale byla asi jedna z posledních dobrých zpráv na následujcí týdny.

Kromě propedutiky jsem měl také zapsané všechny ostatní B předměty (povinně volitelné) doporučené na zimní semestr druhého ročníku, takže rozvrh jsem měl opravdu nabitý. Ve škole sice jen 3 dny v týdnu, ale to téměř bez přestávek od rána (dopoledne) až do pozdního odpoledne, či večera.

Ze začátku semestru jsem hodně bojoval s Paradigmaty programování 3. Makra mi moc nesedla, (díky nim jsem taky dostal ze zkoušky B), trávil jsem nad úkoly do tohoto předmětu značnou část svého volného času. Poté už to celkem ušlo, člověk se naučil, že pokud programuje příklad a má víc než 4 řádky, nemá cenu v něm pokračovat a může ho rovnou smazat, protože by byl určitě špatně.

Když jsem nějak dohnal bodový skluz s Paráči (a že to byl opravdu boj), vrhnul jsem se na Ročníkový projekt. Neměl jsem moc čas studovat rozdíly mezi možnými variantami zadání (konkrétně impmentance deskových her Dameo, Fríská Dáma, Hawajská Dáma nebo Parašutistická Dáma), tak jsem sáhl hned po prvním. Jazyk implementace pro mě byla jasná volba – Java.

V porovnání se zbývajícími dvěma jazyky (C# a C++), které jsme měli na výběr (Common Lisp neuvažuji), jsem věděl, že právě Javu budu umět po absolohování semestru ze všech nejlíp. Na C++ jsem věčně dělal, že něco dělám, což se mi vrátlo formou zápočtu za aktivní účast, a na C# jsem se chodil akorát vyspat po náročném dni nebo, pokud jsem se na to zmohl, programovat úkoly do Javy.

V Úvodu do progrmaování 3 – Java jsme totiž opravdu proletěli velmi praktické věci (ano, pravda, vědět, že v C# se pole indexuje od nuly je taktéž velmi praktické ;-)) takže tvořit v ní pak slušný ročníkový projekt opravdu nebyl problém.

Nehledě na to, že vyučující neznal slova hezčí než: „No, to ujde“, „To je hnus“, „Todle je na poblití“, „a todle rači ani nečtu“ a navazoval tak na tradici předmětů Paradigmata programování, které si kladly za cíl učit nás slušnému programování.

Jako další významný předmět bych jmenoval Počítačové sítě. Předmět, kterého jsem se opravdu velmi obával. Na síťařinu jsem nikdy nebyl, takže při životě mě držely mé (základní) znalosti o počítačových sítích ze střední. Na přednášky chodilo jen pár lidí, kteří poté měli Javu (a ani z daleka ne všichni), na cvičeních, byť byla zadání online, nikdo nic nevěděl, svépomocí jsem se ale nějak dobojoval k zápočtu.

Na zkoušku jsem se učil několik dní a s tím, že tak na třetině otázek mě vyhodí, u třetiny mu něco řeknu a tak na necelou jednu třetinu otázek jsem si i věřil. Vytáhl jsem si otázky z třetiny druhé a odcházel jsem s C.

Algoritmická matika byl také poměrně dobrý předmět. Začaly se brát více teroreticko-informatické záležitosti, více do algoritmů. Ze začátku to bylo super, celkem jednoduché učivo aplikované na mě známých problémech (Problém batohu, Dijkstrův algoritmus, …) přednášek jsem chápal, na cvičení se chytal. Ke konci jsem však na přednáškách spával a cvičení opouštěl v půlce, takže byla příprava na zkoušku o to těžší. Tahal to ze mě až z paty, ale prý jsem to chápal, každopádně A mě velmi překvapilo.

Třešničkou na závěr byla úplně obyčejná Matematika 2. Celou dobu semestru byla na cvičeních totální nuda, víceméně opakování ze střední, na tabuli jsem oči zvedl tak dvakrát za přednášku, prostě nuda. Bohužel na zkoušce jsem si vytáhl učivo poslední přednášky na které jsem pro jistotu nebyl vůbec a které jsme na střední brali jen tak okrajově, natož abych si pamatoval vzorečky a znal definice, takže jsem opakoval. Aby toho nebylo málo, na druhý pokus jsem si vytáhl naopak otázky skvělé, ale našel v mých znalostech par děr a tak jsem mírně smutný odcházel s C.

Díky množštví B předmětů byl můj rozvrh chudý na C (nepovinné) předměty. Pokračoval jsem tak pouze v SWM2 předmětem Sowtare pro matematiky 3, který jsem z půlky strávil přetahováním cvičení ze sítí a z druhé děláním něčeho, jakože aby se neřeklo. Na zápočtu po nás chtěl vyřešit nějakou složitější diferenciální rovnici, což nakonec dopadlo tak, že jsem zkopíroval jeho ukázkový kód a jen jej upravil.

No a o Webové prezentaci jsem se již rozepsal ve zvlášť článku Sedím na SLO/WP a strašně se nudím….

Jak říkám, po dobu semestru, a vůbec téměř do teď jsem neměl téměř volný čas, v podstatě pořád jsem dělal něco do školy, a když ne, pracoval jsem na Ročníkovém projektu. Byl to záhul, ale stálo to za to. Něco jsem se naučil, nasbíral jsem plno kreditů a teď vzhůru do nejnáročnějšího semestru za celé bakalářské studium.

Ano, opravdu to znamená, co si myslíte. Nevím, jestli to bylo nějakým zázrakem či co, ale opravdu je to tak. I v letním semestru prvního ročníku studia Aplikované informatiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého jsem prospěl se 100% úspěšností.

Po semestru, který byl opravdu teror, kdy jsem počítal dny, když už to konečně zkončí to zkončilo a přišel vytoužený odpočinek – zkouškové (možná se smějete, ale za malý moment vás vyvedu z omylu). Vraťme se tedy zpět k onomu třináctitýdennímu utrpení.

Jak jse mohli dočíst ve článku Hon na Céčka, tento semestr jsem měl opravdu nabitý. Začnu těmi hlavními předměty. Algoritmická matematika 2 dá se říct navazovala na jedničku. Braly se tam takové zajímavé věci jako základy teorie grafů a stromů, odkud se přešlo až po různé binární vyhledávací stromy a vyvrcholilo to hashováním. Doktor večerka po nás obšas i chtěl aby jsme na cvičeních něco dělali, ale do dalšího ho to obvykle přešlo, takže jako vždy pohoda (a když ne, stačilo říct: „Já vim, já si jenom tady todhle dodělám au ž jdu na to.“). Zápočtový test a úkol jsme víceméně všichni tak nějak udělali (mé poněkud neodpovídající hodnoty v úkolu jsem svedl na vadný algoritmus funkce <code>rand();</code>, podobně jako minulý semestr) a vzhůru na Bělehrad!

Tedy k panu profesoru Bělohlávkovi do kabinetu. Na první termín vyhodil prolovinu lídí po první větě, protože nedokázali přesně formulovat nějakou definici. I na dalších termínech takto pár lidí vyletělo, nicméně já mezi nimi nebyl. Já si vytáhl otázky, které mi nepřišly moc těžké. Ale znáte to – myslíte si to, jak to umíte, ale najendou jak na vás profesor promluví, všechno z vás najednou vyteče vašim podpažím a víte, že je zle. Neřekl jsem snad nic kloudného, zachránilo mě asi jen to, že jsem to celkem chápal (a po podobných zážitcích z minulého semestru bych řekl, že ke mně cítí určité sympatie, že by Starý Jano?). Bohužel otázku za D bludišťáků jsem po**al, a tak jsem s odcházel s Poker face a E v indexu. Ale mám to (na to, že jsem se to téměř neučil).

Druhý z těch těžších předmětu byly pochopitelně Pararáče (Paradigmata (Objektového) Progrmaování 2). Že prej budeme dělat už OOP, ale protože umíme všichni Scheme (a kdo ne, měl prostě smůlu), tak jsme to dělali v Lispu. Získání zápočtu byla oproti ALM opravdu řežba. Každý týden úkol, obvykle tak na 100-300 řádků kódu, a když je to nová látka, kterou ještě navíc moc nechápete, protože jste na přednášku, která byývala v pátek na 8, přišli  o půl hoďky pozděj, protože jste pomáhali sestře s bakalářkou, nebo jste si s úctou přispali, dá vám jeden úkol zabrat i na pár dní. Nicméně já to (samozřejmě) dal vcelku s přehledem. Akorát mě trošku mrzí, že jsem orpavdu neposlechl kamaráda a poslední úkoly jsem už tak trochu hodně lajdačil.

Díky tomu jsem přišel ke zkoušce suverénně s tím, že bez A neodcházím. První 4 hodiny programování tomu opravdu nasvědčovaly. Řešení jsem měl velmi dobré, Lašťovička jen přikyvoval hlavou a nic mi nevýtýkal. Když jsem se však vrhl na události, zhavaroval jsem na jejich fatálních neznalostech (způsobených do značené míry oným zanedbáváním posledních úkolů), takže provedení bylo sice velmi dobré (což na splnění stačilo), ale funkčnost mizivá. Známku E jsem tedy zdvořile odmítl a zapsal se na popříští termín. Mezitím jsem si vypracoval nanečisto zadání dalšího termínu, na kterém jsem události asi konečně opravdu pochopil a díky tomu jsem na můj druhý termín dostal A. A A by to nebylo, kdybych všude nenaházel <code>set-events</code> a nefungovalo to díky tomu na 100%,  protože by se mi v tom začal nimrat do hloubky a něco by si tam určitě našel.

Celkem v pohodě byl taky Úvod do programování 2, pokračování veleúspěšné jedničky. Pokročilejší věci v céčku, které použijete asi 3x v životě a to jen pokud chcete někoho vytočit, že mu to ve Visual Studiu hází errory. Další způsob, jak studenta okrás to pár dní drahocenného času.

Matematika 1 taky byla celkem v pohodě. Člověk se těší, že už konečně začne derivovat, a ono zase nic. Zasekli jsme se u matic a vektorů. Aspoň už umím číst transformační matici v Gimpu 🙂 (ale asi mi je to k ničemu, protože manipulace s ní není zrovna na 10 vteřin). Zápočet za domácí úkoly vypracovávané většinou ve škole s Lukáše a Laďou v týdnech, kdy nebyla Psychologie obchodního jendání (viz dále). Na zkoušku jsem (tradičně) přišel s půlhodinovým zpožděním a díky tuně numerických chyb jsem dostal D.

Tím končí předměty povinné. Asi nejzajímavější z Céček bylo Programování v jazyce C pro fyziky. Polopatě, podrobně, nepovinně na příkladech, ale rychlostí světla (co by jste také na Společené laboratoři optiky chtěli?) se proletělo téměř, to co v obou našich Úvodech do programování dohromady. Každý týden řádově 3-5 úkolů, takže dva až tři dny práce. Ale stálo to za to. Člověk se naučil zase něco nového, jiné příklady – znáte to.  Zkouška formou většího projetku – já si samozřejmě vybral ten nejtěžší, parser aritmetických výrazů do stormové struktury a práce s nimi. Přibližně 550 řádků, asi týden a něco práce. Sice mě to spolu s PP připravilo o veškerý čas, ale ty kredity za to stojí.

Programátorská odreagovačka ve formě Softaware pro Matematiky 2, taky ušla. Stačilo jen chodit na cvičení dávat tam pozor, psát si zápisky, a před zápočtem si to projít (nebo uložit do vhodné složky v notebooku ;-)). Matlab je zkrátka šikovná věcička, jeho znalostí jsem využíval (hlavně v Matice) co chvila ;-).

Z neprogramátorských předmětů bych zmíníl „ítépéesko“ a „KGPZS“, tedy Technologie počítačových sítí  a Grafické programy, oboje na Pedagogické fakultě. Zápočet z ITPS byl hodně o nervy – ještě aby ne. Když strávíte jedno a půl odpoledne odpovídáním na otázky „Stiskem jaké klávesy potvrdíme provedení příkazu Ping?“ a pak zjišťujete po všech čertech, jestli se odpovědi tutorovi, odeslaly, jestli je schválil či ne, a jestli tedy máte zápočet nebo ne. Nakonec jsem získal z každé kapitoly v průměru 130% bodů a šel jsem na abcd test. Asi jsem měl smolný den a těch pár věcí, kterými jsem si nebyl úplně jistý, … no zkrátka potupa jak blázen, dostal jsem E. Mé první E a to ze snad nejjendoduššího předmětu.

O Grafických programech vám toho moc neřeknu, protože blokovou výuku (1 přednášku) jsem zazdil a tak jsem akorát vypracovanou seminární práci poslal dle zadání na internetu (logo v svg a design webu v rastru). Aspoň už vím, jaké to je shánět někoho, o kom ani nevíte jak vypadá. Pět kreditů opravdu, ale opravdu zadarmo. A ještě jednou opravdu.

Předmět Evropská integrace pro studenty PřF se mi tedy moc nelíbil. Celou dobu otravné kecy o Evropské Unii, nuda, takže většinou programování úkolů do Programování pro Fyziky. Nedostatek zásuvek, pouze vepředu jich bylo požehnaně, ale když jsem pak vysílením (a samozřejme s úctou) usnul, byl jsem vzbuzen přednášejícím, jak do mě šťouchal prezenčkou. Ke všeobecnému veselí přispěl výrok, že mám na čele otisklý touchpad, ikdyž to byl jen rukáv od mikiny. Dva kredity a nazdar.

Nechci říct to nejlepší na závěr, ale Psychologii obchodního jendání bych rozhodně negativně nehodnotil. Člověk si užil zábavy a navíc se naučil něco sakra užitečného. Ani nevíte, jaké jsem měl na zkoužce z ALM nutkání pozvat pana profesora na kávu, jakožto první řešení při styku se zákazníkem na pokraji sil, který posílá zakoupený produkt už počtvrté na reklamaci. Nyní si dávám víc záležet na prvním dojmu, pozoruji postoje osob v mém okolí a snažím se jejich jednání přizpůsobovat.

Sečteno podtrženo, 10 podpisů v indexu, za celý ročník 17, a kreditů rovných 70. No to je skvělé, není to skvělé? Myslím, že to, že jsem 13 týdnů téměř nežil za to celkem i stojí.

Stačí vám to? Tím dneska končím. A jdu na jedno. To se přeci musí zapít, ne?!