Před pár dny pro mě úspěšnou obhajobou ročníkového projektu zkončilo období terroru jménem „druhák na olomoucké informatice“, o tom však více v samostatném článku, který se připravuje.
Nyní je důležité, že můj projekt byl oficiálně přijat komisí a já jej tak můžu uveřejnit.
O co šlo?
Našim úkolem bylo sestavit kompletní aplikaci realizující deskovou hru (tedy něco podobného jako např. Solitare ve Windows). Deskovou hru příbuznou hře „dáma“. Z nabídky možných zadání her (Dameo, Havajská dáma, Fríská dáma, parašutistická dáma) jsem si vybral hned tu první – Dameo.
K aplikaci byly specifikovány určité požadavky (například umělá inteligence (počítačový hráč), možnost ukládat hru do souboru, možnost pohybovat se v historii tahů, a podob.) takže ve výsledku se z projektu měla stát opravdu kvalitní a plnohodnotná aplikace. V mém případě se tak opravdu stalo, ale předcházela tomu opravdu spousta, spousta, spousta a ještě jednou spousta práce.
Pánové, byl to porod
Projekt byl rozdělen do dvou semestrů, v prvním se mělo vytvořit jádro aplikace, které se poté v letním semestru mělo obalit ještě pár věcmi, mezi nimi uživatelským rozhraním (tedy „aby to i nějak vypadalo“).
Vzhledem k tomu, že jsem zimní semestr měl značně nabitý už tak, na „ročníkáč“ se dostalo až k jeho konci a především asi v první půlce zkouškového. Celkem to mohl být tak asi jeden celý měsíc práce, který jsem do něj investoval.
V letním semestru byla situace ještě horší – čas nebyl opravdu žádný. To dokonce takovým způsobem, že se na Dameo dostalo až v druhé polovině zkouškového, po splnění všech zkoušek. Další měsíc práce.
V součtu jsem do projektu investoval dobré dva měsíce práce. Dva měsíce. Celou jednu šestinu roku mě to stálo.
Tak na co čekáme? Pojďme si Dameo zahrát!
Let’s play
Nemohu si odpustit pár implementačních detailů. Aplikace byla vytvořena v programovacím jazyce Java – je tedy multiplatformní (takže bude fungovat jak na Windows, OS X, tak i na linuxu). Ale z toho vyplývá, že aby jste si Dameo mohli spustit, musíte mít nainstalovanou podporu Javy, tzv. běhové prostředí JRE. To je nutné si stáhnout z oficiálních stránek společnosti Oracle a nainstalovat. Zvolte verzi pro váš operační systém a pokud používáte 32 bitový, volte variantu „x86“, pro 64 bitový pak pochopitelně „x64“.
Poté už stačí jen Dameo stáhnout a normálně spustit. Není nutné nic instalovat, rozbalovat nebo tak něco. Prostě poklepe na stažený soubor a už hrajete. Samozřejmě uživatelé debian-like linuxových distribucí (neboť já se mezi ně řadím) si mohou stáhnout „instalačku“ (deb balík) a ten nainstalovat a mít tak Dameo na stálo v systému.
Také už se vám někdy stalo, že po vás někdo chtěl, aby jste mu něco vysvětlili přes ICQ/facebook chat? Nějaký příklad, nebo tak něco?
Uplně vidím, jak mu tam píšete „a1 na2 + a2 na 2 / (a1 – a2) na2“, pak si uvědomíte chybu a doplníte „to a1 na2 + a2 na 2 mělo být taky v závorce“. Takhle s ním komunikujete pár desítek minut a hlava se vám div nezavaří při transformování z chatu do matematického zápisu a natož, aby jste uvažoval, co s ním a jak jej upravovat či počítat.
Tomu je nyní konec! (Fuj, zní to jak Horst Fuchs z Teleshoppingu, ale nemohu si pomoct ;-)). Nyní přichází edrovonl, tedy Editor rovnic online, ve kterém si vcelku pohodlnně to, co jste předtím svému kolegovi posílali ručně přepíšete do speciálního jazyka (který není ninak těžký – velmi se podobá přirozenému jazyku) a vašemu kolegovi pouze pošlete odkaz na vámi zapsaný výraz/rovnici.
Nemusíte se bát, že by na vás byl edrovonl nedostačující. Je dimenzován pro potřeby jak těch nejjednodušších výrazů a rovnic (tak dobře, „měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě“ edrovonl neumí :-)) tak až na úrověn základů vysokoškolské matematiky (operátory jako suma, limita, integrál, produkt, a podob.).
No a mě nezbývá nic jiného než vyvěsit odkaz na jeho spuštění:
Znáte je. Jsou všude kolem vás. Není den, aby vás nechali na pokoji. Nepřestanou nikdy. Jednou někoho z nich uspokojíte na dvacet vteřin a vzápětí vám na rameno klepe další.
Jsou hrozní. Pospícháte, nemáte absolutně na nic čas, a zrovna jich je plné město. Je to jako freestyle sjezd. Prvnímu se zdárně vyhnete, mezi druhým a třetím velmi elegantně prokličkujete, ale čtvrtý, pátý a šestý už jsou připraveni a jeden z nich vás prostě dostane.
Víte, o kom mluvím? Ne? Tak si vzpomeňte na poslední cestu centrem (nebo jinou jinak frekventovanou částí) města.
Kolikrát vás zastavil někdo se slovy: „Dobrý den, mladá paní, dovolte mi abych vás na minutku zdržela …“. V lepším případě.
No nekup to!
V horším vám přímo do cesty skočí člověk o hlavu menší než vy, postaví se dvacet centimetrů před vás a začne před vámi poskakovat a rozhazovat rukama nebo alespoň nějakými papíry, tabulkami, čísly a plány a načež svůj asi osmi a půl vteřinový výklad, ve kterém stihne odříkat text v rozsahu asi jako půlka Ústavy České Republiky, zakončí: „Takže souhlasíte? Tady mi to prosím podepište.“.
Že nevíte? Chlapík povzdechne a začne znovu. Skoro si říkáte, kde má tu hadičku, která vede do toho obřího zásobníku na vzduch, protože tento člověk prostě nemůže dýchat jako každý normální pozemšťan lidské rasy plícemi.
Najednou ticho. Jo aha, on domluvil a asi se mě na něco zeptal. Pokud během vteřiny nic neřeknete, spustí znovu, tentokrát se ovšem nesnaží vás přesvědčit, nýbrž se snaží popsat, o co vlastně jde. Zjistil, že po dobrém to nejde. V tento okamžik je už vám jasné, že by jste měli problém se i podepsat a tak pravděpodobně buďto přijmete a místo podpisu tam „něco načmáráte“ ať už máte klid, nebo se rozloučíte a ten onen člověk zamrmlá něco jako „Však já tě dostanu, jen počkej“ (ten zdvořilejší pak „Tak se nezlobte a naschleanou“). Vy pak jdete a dalších 10 minut přemýšlíte, jak že se vlastně jmenujete.
Pokračujete v cestě. Zvoní vám telefon, cizí číslo začínající předvolbou jedno nejmenovaného hlavního města České Republiky. „Dobrý dén, dovolte mi abych vám jménem českého zastoupení mezinárodní společnosti §*&đ!;#Þ?@€ mohla nabídnout …“. Ne! Nedovolím!
Pokud vám předchozí zkušenost nezabila všechny mozkové buňky v mozku, odbijete ji jako pán slovy: „Slečno, pokud nabízíte služby sexuálního charakteru, pak bych měl zájem, jinak na shledanou“. Občas může být účinné: „Slečno, já milerád přijmu jakoukoliv vaši nabídku, ale pouze, pokud bude naprosto zdarma.“ Bohužel, vám operátorka volá, takže je jasné, že cokoliv vám ona nabídne asi těžko budete platit. O to se pochopitelně postará až složenka, která vám přijde o týden později.
Jednou se takto stal kamarád obětí organizovaného telečehosi, takže býval takto obvoláván celkem pravidelně. Jakmile viděl číslo, zvedl sluchátko a spustit:
Vy ******* ******* **** z vaší ******* a ******* *******. Jděte už ***** ******* s těma ****** a ****** ********. …
Prý slečna zavěsila po pár desítkách sekund. Šéfovo rámě bylo jistě dobrým místem k vybrečení se.
Jeden měďák
Naprosto mozkuzbavení ještě přispějete nějaké mladé slečně v modrém tričku s logem pár korun na nějakou charitativní akci. Jen dodáte: „Jo to je dobrý, neděkujte, já vím, dělám to pro dobrou věc, naschle“. To se opakuje ještě jednou, dvakrát a málem tak dlouho, dokud máte drobné. Poté se jen ovládáte, aby jste na slečnu s kasičkou nevybouchli se slovy: „Nemám, *****, NEMÁM! Podívej se, *****, nemám!“ Načež ji chytnete za vlasy a zatáhnete ji takovým způsobem, že ji strčíte nos až do vaší peněženky, snad aby si i čichem ověřila, že v peněžence máte úplné ****. „Vidíš to? Nemám! Prostě nemám! Dokážeš to pochopit?“ Křičíte na ni.
V tento okamžik vás vůbec nenapadne ani tak stupidní výmluva jako: „Nezlobte se, nemám u sebe teď peněženku“. Docela často také máte možnost slyšet větu: „A kdo uspořádá sbírku na mě? Já také nemám pomalu co do huby, také pracuji od nevidím do nevidím a to, že ty lidi vyplavila voda je jejich problém. To, že bydlí na blbým místě, ještě neznamená, že se nad nima každej slituje a bude jim cpát peníze, sotva trochu zaprší. Já taky bydlím na blbým místě! Víte, jaký to je chodit dvakrát denně dva kiláky do kopce z baráku na zastávku? A taky na mě nikdo nepořádá sbírky.“
Cestu městem vám zakončí chlapík se třemi zuby a slovy: „Hey pane, nemate mejaky, dhobáček? korumku, dvě?“ Ideálně dodá, že má příšerný hlad a že si v žádném případě nepůjde koupit alkohol. Nejraději by jste mu už opravdu jednu vrazili, ale výpary z krabicového vína vycházející z jeho úst vás ale omámí a tak to nakonec neuděláte. Buď jej proto ignorujete nebo jen velmi stručně naznačíte mávnutím ruky, zakrytím si obličeje, naznačením odehnání, nebo nějakým skromným „ne nedám, nemám“.
Pokud už jste se překlenuli přes stav vrcholu vzteku i přes stav, kdy je vám všechno jedno, dostáváte se do stavu, kdy se v tom začínáte vyžívat a naopak to lidem vracet. A zrovna tenhle chlapík je na to ideální terč. Zkusit můžete věty typu: „Včera jsem vám tu hodil dvacku, ta vám musí stačit“, „Nemám drobné, tady máte bagetu“, či „Ne, děkuji, já nic nekupuji a pojištěný už jsem“. Pokud začne mluvit něco o vlaku/autobusu domů, použít lze kupříkladu: „Na autobus? Si myslíte, že kdybych měl tolik peněz, abych si mohl koupit autobus, tak ještě chodím pěšky?“
Chudáčci
Je mi těch lidí líto. Celý den musejí stát venku (případně v přetopené nebo naopak překlimatizované kanceláři), na sněhu, na dešti, ve vedru, snažit se lidem vysvětlit, že tato nabídka není žádný podvod, ale je pro ně opravdu výhodná a to celé tak, aby je co nejméně zdrželi. O tom, že podpis je nezávazný nemluvě.
Zkuste si to někdy a budete rádi za to, že vás neobviní z pokusu o vraždu po první hodině.
Buďte proto prosím tak ohleduplní a pokud nemáte náladu na vyjednávání, posílejte tyto lidi do ***** rovnou, bez zbytečného protahování. Ušetříte čas i nervy oběma stranám.
A to ještě nevíte, co vás čeká doma, po otevření vaší poštovní/e-mailové schránky (viz Hitparáda spamů).
To, že se pozice programátora obecně považuje za jednu z psychicky nejnáročnějších je obecně dobře známo. Ale ve skutečnosti tomu tak vůbec nemuselo být.
Někde jsem četl, že programátor totiž ve skutečnosti, ba dokonce v okamžiku, kdy se maximálně soustředí, používá tak maximálně 15% své mozkové kapacity. Každý programátor se jistě teď jistě usmívá, protože ví naprosto přesně, co to znamená.
Ale abych unikl z řad programátorů, stačí najít několik dalších příkladů. Kolikrát jste do písemky z matiky napsali něco ve smyslu: „1+1 = 1“? Nebo jak často nalézáte klíče nebo peněženku v lednici? O lovení lžiček od jogurtu z odpadkového koše ani nemluvě.
Notorický blb
Původně jsem chtěl zvolat: „No jo, jsme prostě blbí“, ale to by jsme pak za sebou nemohli mít takové skvělé vynálezy jako Teorie relativity, osobní počítač nebo otvírák na pivo.
Nejsme tedy úplně blbí. Jen někdy. Respektive jen občas děláme hloupé chyby. S fatálními následky.
Posaďte takto standardně chybujícího člověka před „dokonalý stroj“, který chyby opravdu nedělá (ve skutečnosti je každá stroj dokonalý, chyby do něj vnáší člověk). Malér je na světě.
Během pár minut si buďte jistí, že (v lepším případě) houká radiační alarm. Vždyť je to naprostá klasika – prostě se přehmátnete a místo tlačítka „Uvařit kafe“ stisknete tlačítko „Vypnout úplně všechna chlazení reaktoru“. Poté standardně zazmatkujete, takže je potvrdíte i ve všech třech následujících dotazech typu „Opravdu, ale opravdu opravdu, si přejete vypnout chlazení?“ a můžete se kochat krásami češtiny a rozdílem mezi slovy „chladit“ a „(vy)hladit“.
Jedna a jedna je čtyři
Víte, co je horší, než jeden chybující element? No přece dva chybující elementy. Posaďte dvě osoby k našemu známému dokonalému stroji a radiační oblek můžete vytahovat dřív, než řeknete „švec“. Pravděpodobnost chyby totiž roste s počtem chybujících elementů. A to rychle. Velmi rychle.
A co když budeme mít chybujících elementů ještě více? Tři? Čtyři? Sedm miliard?
No a kde to najednou jsme? Zakončení trávicího ústrojí a vůbec všechny tělní otvory – obzvláště ty, které začínají na písmeno p – ponecháme stranou a mírně se zamyslíme. Nebo se prostě rozhlédneme.
Vidíte někoho? Je vám to jasné? Pokud posadíte k sobě sedm miliard lidských elementů, dostanete realitu. Lidskou společnost.
Opět platí – čím víc „chybotvorných“ elementů, tím větší pravděpodobnost chyby nebo její následky. U 7 000 000 lidí už by se mohlo jednat o katastrofu globálního charakteru.
Tři největší katastrofy v historii lidstva:
Hiroshima 45, Černobyl 86, Windows 95
Občas jsme k tomu neměli daleko. Pokud se nepletu, tak slavnou jadernou katastrofu v Černobylu zavinilo právě několik chyb několika lidí. Od politických činitelů, kteří tlačili na co nejdřívější spuštění elektrárny, přes nedostatečně zaučenou obsluhu řídícího pultu až po pozdější snahu vše tutlat.
Nebo si vezměme si známou karibskou krizi. Náš starý známý pomocný stroj se stal téměř zanedbatelným (a ač tak velmi důležitým) dopisovým spojením mezi hlavami obou znepřátelených stran a situace dopadla tak, že se jen dohadovali ti dva, co u něho seděli.
Jak malí. Jeden druhému sebere hračku, druhý začne brečet a vytáhne na něho rakety dalekého doletu nabité atomovými hlavicemi.
On se se mnou nebaví …
Určitě to ze školky (ti lepší ze základní školy) pamatujete i vy. Začíná to nenápadně. Někdo udělá drobnou chybičku, tak bezvýznamného rázu, jako, že řekne něco, co tak úplně neměl. A najednou zjišťujete, že se vaši kamarádi A a B spolu na krev nebaví.
O 18,23 milisekundy později zjišťujete, že se kvůli tomu naštvala kamarádka C. To sice vyvolalo reakci, že si A a B uvědomili, že se vlastně nebaví naprosto bezdůvodně a zase se začnou bavit. To ještě neví, že mezitím se C pohádala s D, protože D nemá rád B. B se tak snaží situaci zachránit prostřednictvím C, což pouze a jenom naštve E, který je na straně D. A to naštve A a přidá se k E, čímž se opět přestane bavit s B.
… že se jednomu knížectví zdálo, že se v druhém mají lépe a to že je příčina, proč se v prvním mají zle. A třetí knížectví počkalo až se první dvě pobijí. Čtvrté dělalo totéž, páté se přidalo k čtvrtému, šesté k třetímu a sedmé zbrojilo a čekalo až jak to dopadne.
A takto se může pokračovat (téměř) do nekonečna. Když už to vypadá, že se celý ten systém stabilizoval, vždycky se najde někdo, kdo přijde s nějakou pitominou a celý systém opět rozhodí.
Obvykle se to řeší nějak tak, že každý obepisuje, obíhá, „ob-chodí-ven-vává“ všechny znepřátelené strany a snaží se vše urovnat. Obvykle to však ale vyustí v další se zanoření a komplikace naštvaností a „nebavím-se-s-tebou-stí“.
A do toho vstoupí student informatiky, vidí ten chaos, podrbe se na bradě a řekne si „Dost!“. S naprostým klidem si vezme papír, tužku, začne kreslit diagramy, orientované ohodnocené grafy, zapisovat analýzy, relace, vztahy a matice s nadějí, že nalezne řešení.
Ale bohužel, celý tento systém je natolik složitý a natolik dynamický, že to prostě nejde. Takže opět nezbývá než sedět a čekat, než někdo zas něco … ehm, pokazí, aby mohl začít nanovo.
Nuda je nuda
A teď si představte svět bez těchto chybujících elementů. Jak by to vypadalo? Byla by to pěkná nuda. Díky tomu, že každý děláme chyby a každý děláme jiné chyby jsme všichni navzájem unikátní a navzájem se doplňujeme a kryjeme. A možná právě díky tomu nenapadlo rovných 7 miliard lidí zmáčknout to velké červené tlačítko.
To se i já divím. Další semestr, další zápočtové, další zkouškové mám za sebou a vše z toho úspěšně.
Jako vždycky jsem si našel chvilku, abych vám popsal, jak probíhal předchozí semestr a vše s ním spjaté.
Informatická propedeutika 2, tedy standartní bloková výuka hned v prvním týdnu byla pro nemoc zrušena a to včetně zápočtového úkolu. Nicméně kredity zůstaly zachovány. Chudáci ti, co si ji nezpsali. To ale byla asi jedna z posledních dobrých zpráv na následujcí týdny.
Kromě propedutiky jsem měl také zapsané všechny ostatní B předměty (povinně volitelné) doporučené na zimní semestr druhého ročníku, takže rozvrh jsem měl opravdu nabitý. Ve škole sice jen 3 dny v týdnu, ale to téměř bez přestávek od rána (dopoledne) až do pozdního odpoledne, či večera.
Ze začátku semestru jsem hodně bojoval s Paradigmaty programování 3. Makra mi moc nesedla, (díky nim jsem taky dostal ze zkoušky B), trávil jsem nad úkoly do tohoto předmětu značnou část svého volného času. Poté už to celkem ušlo, člověk se naučil, že pokud programuje příklad a má víc než 4 řádky, nemá cenu v něm pokračovat a může ho rovnou smazat, protože by byl určitě špatně.
Když jsem nějak dohnal bodový skluz s Paráči (a že to byl opravdu boj), vrhnul jsem se na Ročníkový projekt. Neměl jsem moc čas studovat rozdíly mezi možnými variantami zadání (konkrétně impmentance deskových her Dameo, Fríská Dáma, Hawajská Dáma nebo Parašutistická Dáma), tak jsem sáhl hned po prvním. Jazyk implementace pro mě byla jasná volba – Java.
V porovnání se zbývajícími dvěma jazyky (C# a C++), které jsme měli na výběr (Common Lisp neuvažuji), jsem věděl, že právě Javu budu umět po absolohování semestru ze všech nejlíp. Na C++ jsem věčně dělal, že něco dělám, což se mi vrátlo formou zápočtu za aktivní účast, a na C# jsem se chodil akorát vyspat po náročném dni nebo, pokud jsem se na to zmohl, programovat úkoly do Javy.
V Úvodu do progrmaování 3 – Java jsme totiž opravdu proletěli velmi praktické věci (ano, pravda, vědět, že v C# se pole indexuje od nuly je taktéž velmi praktické ;-)) takže tvořit v ní pak slušný ročníkový projekt opravdu nebyl problém.
Nehledě na to, že vyučující neznal slova hezčí než: „No, to ujde“, „To je hnus“, „Todle je na poblití“, „a todle rači ani nečtu“ a navazoval tak na tradici předmětů Paradigmata programování, které si kladly za cíl učit nás slušnému programování.
Ano tento šálek kávy mi dal opravdu značne zabrat
Jako další významný předmět bych jmenoval Počítačové sítě. Předmět, kterého jsem se opravdu velmi obával. Na síťařinu jsem nikdy nebyl, takže při životě mě držely mé (základní) znalosti o počítačových sítích ze střední. Na přednášky chodilo jen pár lidí, kteří poté měli Javu (a ani z daleka ne všichni), na cvičeních, byť byla zadání online, nikdo nic nevěděl, svépomocí jsem se ale nějak dobojoval k zápočtu.
Na zkoušku jsem se učil několik dní a s tím, že tak na třetině otázek mě vyhodí, u třetiny mu něco řeknu a tak na necelou jednu třetinu otázek jsem si i věřil. Vytáhl jsem si otázky z třetiny druhé a odcházel jsem s C.
Algoritmická matika byl také poměrně dobrý předmět. Začaly se brát více teroreticko-informatické záležitosti, více do algoritmů. Ze začátku to bylo super, celkem jednoduché učivo aplikované na mě známých problémech (Problém batohu, Dijkstrův algoritmus, …) přednášek jsem chápal, na cvičení se chytal. Ke konci jsem však na přednáškách spával a cvičení opouštěl v půlce, takže byla příprava na zkoušku o to těžší. Tahal to ze mě až z paty, ale prý jsem to chápal, každopádně A mě velmi překvapilo.
Třešničkou na závěr byla úplně obyčejná Matematika 2. Celou dobu semestru byla na cvičeních totální nuda, víceméně opakování ze střední, na tabuli jsem oči zvedl tak dvakrát za přednášku, prostě nuda. Bohužel na zkoušce jsem si vytáhl učivo poslední přednášky na které jsem pro jistotu nebyl vůbec a které jsme na střední brali jen tak okrajově, natož abych si pamatoval vzorečky a znal definice, takže jsem opakoval. Aby toho nebylo málo, na druhý pokus jsem si vytáhl naopak otázky skvělé, ale našel v mých znalostech par děr a tak jsem mírně smutný odcházel s C.
Díky množštví B předmětů byl můj rozvrh chudý na C (nepovinné) předměty. Pokračoval jsem tak pouze v SWM2 předmětem Sowtare pro matematiky 3, který jsem z půlky strávil přetahováním cvičení ze sítí a z druhé děláním něčeho, jakože aby se neřeklo. Na zápočtu po nás chtěl vyřešit nějakou složitější diferenciální rovnici, což nakonec dopadlo tak, že jsem zkopíroval jeho ukázkový kód a jen jej upravil.
Jak říkám, po dobu semestru, a vůbec téměř do teď jsem neměl téměř volný čas, v podstatě pořád jsem dělal něco do školy, a když ne, pracoval jsem na Ročníkovém projektu. Byl to záhul, ale stálo to za to. Něco jsem se naučil, nasbíral jsem plno kreditů a teď vzhůru do nejnáročnějšího semestru za celé bakalářské studium.
Jen tak mimochodem, možná si toho někdo všiml, ale prý teď probíhaly nějaké volby na post prezidenta České republiky, pokud vím.
Bohužel pravdou je pravý opak předchozí věty. Ne, volby opravdu probíhaly, ale právě snad není nikdo, kdo by se o ně nějak nezajímal.
A já bych se vám jako prezident nelíbil? 😉
Nevím, opravdu nevím čím to, ale tyto volby byly v něčem jiné než ty předchozí. Ano, byly to prezidentské volby, první v novodobé historii České republiky, kdy se pan prezident volil přímo. Možná to bylo tím, že lidé nevolili nějakou stranu, skupinu lidí se společným zájmem, a člověk si tak musel udržovat povědomí o celé této skupině, o jejich cílech plánech a samozřejmě také nejvýznamnějších představitelích.
Nyní stačilo prstem ukázat na jednoho člověka, kterého chce mít za prezidenta a dát mu hlas.
Tečka hotovo. V televizi dlouze nerozebírávali, co která strana má, co chce, který člen se postavil proti kterému. Na internetu jste se museli dlouhé (téměř až) hodiny proklikávat přes oficiální web každé strany, nyní má každý kandidát svůj oficiální (a několik neoficiálních) webů, blogů a to nemluvě o sociálních sítích, ke kterým se dostanu posléze.
Na (Běle)hrad!
Začalo to standartně. Přesně se nevědělo, nikomu se do toho nechtělo a ty, kteří se do toho hnali s nadšením vypískali. Nicméně několik kandidátů se našlo a začali sbírat podpisy, aby mohli kandidovat. Několik se pak ještě hádalo s ústavními soudy, že jim nechtěli schválit pár tisíc hlasů a my jsme mohli jít konečně volit aktivně.
V prvním kole to naštěstí nebylo tak strašné, kandidátů byl vcelku dostatek. Takže dotazy „Koho’s volil?“ neměly až tak markantní význam.
Do druhého kola prošli dva kandidáti. A pak to začalo. Otázka „Koho’s volil?“ se přeformulovala na otázku „Volíš <kandidát první nebo druhý, doplňte si dle svého gusta>“ a Česká republika se rozdělila na dva tábory. Ze začátku jen tak symbolicky, ale postupem času, kdy se druhé kolo voleb blížilo, začaly se oba tábory do sebe pouštět víc a víc a poslední dny před volbami se téměř dalo hovořit o válce.
V médiích se několikrát za den objevila zpráva o tom, jak některý kandidát slovně napadl druhého, jak si protiřečí nebo přímo lže. Všechna média začala na každého vytahovat desítky let staré resty a špínu.
Učebnicové flame wars
Největší válka opravdu řádila tam, kde má nejideálnější podmínky – na internetu. Kromě toho, že jsou lidé ve spojení, mají před sebou ten monitor a tu klávesnici, které je skutečné oddělují od onoho virtuálního světa a jsou tak od něj bezpečně odděleni.
Jakoukoliv narážku na některého kandidáta hned sdílí několik lidí, jejich fotky a volební loga si vkládají do profilových obrázků, zakládají skupiny, stránky, události, kanály a jiné na jejich podporu a velmi hrdě se k nim hlásí. A to nemluvě o tom množství virálních videí, které se volbám věnuje.
Občas je to možná až příliš, když někde v diskuzi kandidáta osloví křestním jménem a doplní něco jako „Pojď, to dáš, celá rodina ti věříme“, ale stále to nemá na situace, kdy jeden uživatel útočil na druhého, proč volí právě jej, začne jej přesvědčovat, a hádat se sním.
Takovéto hádky nebyly vůbec neobvyklé ani mezi přáteli či příbuznými, takže o něco méně neobvyklé bývaly statusy typu „Volím <jméno kandidáta>, jestli máš něco proti mažu si tě z přátel“, doplněné o vysvětlení jako „… protože s někým kdo volil takovýho …. se prostě odmítám bavit“.
Pane bože, kde to jsme?
Nepochopil jsem to. Ano, já sice politiku obvykle moc neřeším, ale přišlo mi opravdu nehumální se o tom takhle hádat. Z prvu mě úplně překvapovalo, že měl někdo vůbec odvahu veřejně sdílet koho budou volit. Je pravda, že když se mě (po prvním kole) několik lidí ptalo, tak jsem tedy ustoupil a prozradil jim to. Ale stále jsem měl na paměti (což asi většina flamerů nemá), že se nacházíme v České republice, což je demokratický stát a platí zde jistá volební práva, která platí pro každého. Právě na tuto čtveřici:
všeobecné
rovné
přímé
tajné
jako by se nějak zapomnělo. K čemu ji pak tedy máme? Tak ji rovnou zrušíme a máme tu zpět komunismus. To chcete? Tak si nestěžujte, koho jsme to zvolili, v této republice žije dalších 10 miliónů obyvatel a když zvolili někoho, kdo se vám nezamlouvá, asi to bude tím, že se většině z těch 10 miliónů lidí prostě líbí. S tím nic nenaděláte. Raději se místo narážek a nadávek držet Ústavy České republiky, například článku 2 druhého odstavce, který začíná větou:
Jsem značně znaven, takže jen opravdu velmi krátce – Předmět Úvod do programování v C# byl zakončen závěrečným projektem. Já jsem si vybral téma „Aplikace Tamagoči“, protože v požadavku bylo, aby aplikace byla schopna fungovat i bez okna („jen s ikonkou na liště“), což pro mě byla výzva, že si zkusím také něco neobvyklého.
Původní Tamagoči 1.2 ve Windows 7
Po asi týdnu práce (uprostřed zkouškového) jsem vydal a odevzdal verzi 1.2 a dostal zápočet. Pro zajímavost ji najdete ke stažení zde (zip, asi 1,3MB).
Pak jsem měl chvilku a tak jsem se vrhl na doladění pár detailů, které mi byly u zápočtu vytknuty. Vznikla tak verze 1.3:
Ta oproti předchozí umí ukládat a načítat zvířátka, pozastavit hru, a ještě pár drobností (například takový bezvýznamný detail, jako že za použití knihovny mono jede i na Linuxu).
V nové verzi je propracovanější výpočet délky života zvířátka. Nyní se může dožít přibližně 2 a půl tisíce dní, tedy necelých 7 let non-stop života.
Pokud si stáhnete „instalátor“, měla by se vám aplikace komplet nainstalovat. Bohužel takto nainstalovaná aplikace má par chyb, takže to moc nedoporučuji. Navíc, „ZIP verze“ obsahuje i další dvě zvířátka dodána dodatečně, která by jste museli stahovat dodatečně ručně:
Jak se v přiloženém souboru píše, zvířátka stačí nakopírovat mezi ostatní a vše bude fungovat.
Poznámka:
Pokud používáte starší systém, což se projevuje tím, že vám aplikace nejde spustit, je nutné si doinstalovat Microsoft .NET Framework, který stáhnete například zde. Pokud by i tak byly s aplikací problémy, ozvěte se ;-).
Nedávno mě napadlo, že bych mohl napsat něco o webových prohlížečích. Tak trochu kritiku všemi milovaného Google Chrome, tak trochu vyzdvižení Mozilly Firefox a samozřejmě standardní názor na Internet Explorer.
Webový prohlížeč je v dnešní internetové době základ. A bude hůř. To že jsem (ano, svou blbostí) nucen používat prohlížeč i pro psaní tohoto článku, jako zařízení ke komunikaci, FTP klient, či kolikrát i poslechu hudby, není zdaleka všechno, co dnešní prohlížeče dokáží. Bez pořádného prohlížeče si dnes, natož v budoucnu ani neškrtnete.
Nabývám dojmu, že lidé jsou v otázce ohledně webových prohlížečů hodně zásadoví. Každý člověk má většinou jeden, dva, maximálně tři prohlížeče, které používá a k ostatním se staví zády. Pokročilejší uživatelé v nich vidí nevýhody („ale tohle umí jen ten můj“), ti běžní většinou argumentují slovy jako „to je úplně jiný, na to bych si nezvykl“. Takže tu máme ÍÉčkaře, kteří nemají rádi ostatní, většina uživatelů nemá ráda Safaristy a to nemluvě o válce mezi Firefoxem a Chrome, kterou na jinak celkem mírumilovném poli před několika lety rozpoutal Google.
Já jsem se proto rozhodl tak nějak stručně popsat každý z 5 majoritních grafických prohlížečů (ano, prohlížeče jako Lynks, nebo w3m dnes opravdu vynechám). Shodou okolností se mi je podařilo seřadit tak nějak podle velikosti zařízení (myšleno víceméně co do výkonu), na kterém běží. Od největších aplikačních serverů, přes různě výkonné stolní počítače až po menší a menší přenosná zařízení.
Microsoft Internet Explorer
Internet Explorer
Popis: Probugovaný, pomalý, děravý produkt společnosti Microsoft. Už jen ten název – „Průzkumník Internetu“ mu nevěští moc velké schopnosti. Moc toho v něm nefunguje, on sám taky funguje jednou, maximálně dvakrát …, ale zase má pár funkcí, kterými ostatní prohlížeče nedisponují (díky přímé provázanosti s Windows). Všichni na něj nadávají ale přesto jej stále spousta lidí používá.
Typický uživatel: IÉčko jsou nuceni používat (pokud opomenu ty, kteří jsou rádi, že počítač zapnou a pod pojmem internet si představí modré éčko v kroužku) lidé v práci nebo ve školách. Tam obvykle mají zakázáno instalovat vlastní software, takže se musí trápit s Explorerem. Nehledě na to, že produkty jako Platforma .NET (takže veškeré aplikačí servery) či portál bing jsou velmi silně provázané právě s tímto prohlížečem a tak uživatelům ani nic jiného, než používat IE nezbývá.
Poznámka: Upravovat logo, které je z půlky tvořené bílou až žlutou nacházející se na bílém pozadí do png taky není žádný med. Je vidět, na co jeho tvůrci při distribuci v jpg mysleli.
Opera
Opera
Popis: Opera je velmi profesionální prohlížeč. Již od pradávna nabízí mnohem pokročilejší funkce (jako je třeba interní IRC klient, adresář, nebo provoz na všech možných i nemožných platformách – hanba tomu, kdo nezná Opera Mobile), než ostatní prohlížeče. Což ji zbavuje velké části běžných uživatelů, pro které jsou často tyto funkce až zbytečné. Je jasné, že prohlížeč s takovými funkcemi nebude tak rychlý (spuštění trvá asi o 2 vteřiny déle než u Mozilly/Chrome) a efektivní, což odradí další skupinu potencionálních uživatelů.
Typický uživatel: To však ani trochu netíží uživatele na stolních počítačích, kde jim je ukradené, že jim prohlížeč žere několik GigaBajtů, hlavně, že můžou využívat jeho funkcí. Je to prohlížeč pro (pokročilejší) uživatele, kteří nemají prohlížeč jen pro prohlížení internetu.
Mozilla Firefox
Mozilla Firefox
Popis: Mozilla Firefox, svobodný prohlížeč, Open source, Linux. Přesně podle mého gusta. Asi nejznámější linuxový program portovaný na Windows. Nepřijít na trh Google se svým Chrome, používáme Mozillu všichni dodnes.
Typický uživatel: Mozillu Firefox bych si představoval, že najdete na každém normálním notebooku nebo slabším stolním počítači. Není to takový radiátor jako Opera, ale současně to není tak strašně minimalistické, jako Chrome. Běžné funkce běžnému uživateli stačí a pro ty ostatní jsou tady tisíce pluginů a addonů, takže jej dělají opravdu velmi univerzálním.
Google Chrome
Google Chrome
Popis: Když už Google nevěděl, jak ještě víc špehovat své uživatele, napsal velmi primitivní prohlížeč, který se stal okamžitě hitem. Prý je to rychlé a úsporné. Nevím, já ho zkoušel, nezdálo se mi ani jedno. Jeho vznik je také zajímavý – používá jádro od Mac OS, vyvíjen byl pod Linuxem (soudě podle podpory a licence), ale primárně byl určen na Windows.
Typický uživatel: Chrome, krom značné části notebooků a stolních počítačů bych čekal hlavně na zařízeních, kde se hodí jeho nenáročnost – netbooky. Pro sezení na facebooku, sdílení fotek, příležitostné vygooglení něčeho ve škole, je to vskutku ideální.
Safari
Safari
Popis: Poslední z prohlížečů zmíním Safari. Prohlížeč společnosti Apple dodávaný na všech jejich produktech. Z toho vychází i všechny jeho vlastnosti. Je přímo dělaný na produkty Apple, takže jeho výkonnostní požadavky nás prostě nezajímají, stejně tak i jeho ovládání přímo vychází z Mac OS/iPhone OS. Bohužel pokulhává s multiplatformitou. Ale kdo chce mít Safari, musí si pořídit Maca. Tečka.
Typický uživatel: Jablíčkař. Ve skutečnosti člověk používá Safari jen na to, na co jeho iPhone nemá app (a že toho je opravdu málo).
Už jsou to asi dva týdny, co jsem byl ukecán, abych se zúčastnil Závěrečné kolony „Základních tanečních kurzů tance a společenské výchovy pro mládež“ jedné nejmenované olomoucké taneční školy.
Záměrně nezmiňuji její název. Je to hned z několika důvodů. Lidé, kteří mě znají, ví, že já jsem velice úzce spojen s tou druhou olomouckou taneční školou. Nechci dělat ani jedné taneční škole reklamu, to v žádném případě. Ale znáte to – „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“.
A navíc, kdo se v olomouckých tanečních školách alespoň trochu vyzná, nebude mít sebemenší problém poznat, o jaké taneční škole tady budu mluvit (resp. která je která).
Začínáme
Kolona, jak u této taneční školy bývá zvykem, probíhala v kongresovém sále Pegasus budovy Olomouckého regionálního centra. Už tím u mě získali velmi záporné hodnocení. Sál totiž vypadá (což se také při tancích jako foxtrot nebo valčík prokázalo) jako aréna s býky. Parket, obehnaný zábradlím je navíc kulatý, což sice usnadňuje některé tance (třeba valčík), ale u jiných se to zase naopak komplikuje. Nehledě na to, že pak přijdete někde na vsi do sokolovny, která má – nečekaně – obdélníkový tvar a budete v háji.
Sál Pegasus. Zdroj: archipeklo.blogspot.cz
Oficiálně byla kolona zahájena znělkou z nejmenované televizní taneční show, neboť jejich jedna z jejich lektorek ji asi před 5 lety vyhrála. Jako by to bylo včera, že?
Naprosto chápu snahu ukázat se v tom nejlepším světle, ale používat k tomu to, že jejich lektorka – pochopitelně, ta která taneční školu reprezentuje navenek, vyhrála nějakou televizní šou, ve které se tančí, to mi přijde poněkud nedůstojné a přespřílišné.
A vzhledem k tomu, že závěrečná kolona je akcí, kde se má právě taneční škola prezentovat veřejnosti, je víc než jisté, že začne tahat své trumfy, aby se předvedla v tom nejlepším světle. Bohužel, jak se nyní ukáže, na běžného člověka to pravděpodobně zapůsobí, ale člověk, který se v tančení alespoň trochu vyzná se bude jen chytat za hlavu.
Pánové, zadejte se!
Při sledování tanečních výkonů jsem opravdu někdy až žasl. Jejich sestavy bývaly nelogické, občas tančili figury primitivní, až dětinské („tlesknou si s partnerkou“ byla asi druhá nejpoužívanější figura, hned po otočce), navíc se pro efekt občas i opakovala. Kde ani opakování obyčejné (dá-li se to vůbec nazvat taneční) figury nestačilo, tak tam střihli figuru, která sice vypadala mnohem lépe, ale naopak ji téměř nikdo nezatančil správně, neboť je zbytečně složitá a nevhodná pro základní taneční kurzy.
Netvrdím, že i „moje“ taneční škola je v tomto směru ideální (například takový správně zatančený záklon se zrovna neřadí mezi ty nejjedodušší figury a velmi často se šidí), ale dle mého názoru na tom není tak špatně. Většinou se tančí zajímavé figury (a že zrovna záklon zajímavý je velmi), které však nejsou vůbec těžké.
Nepřekvapil mě ani výběr hudby. Tak trošku jsem to očekával. Na hosty pochopitelně udělá velký dojem, když uvidí své děti, sourozence, či kamarády tančit na světoznámé hity. Ale (a to nebyl jen jeden případ) písnička Time of my Life z legendárního Hříšného tance, pane bože, není salsa, ale Mambo! V podání kurzistů základních kurzů v tom sice není rozdíl, ale ve skutečnosti je docela značný.
Také bych řekl, že po absolvování kurzů by měli kurzisté velmi dobře zvládat držet rytmus. Dokonce i velká část by mohla samostatně začít tančit, jakmile se rozezní hudba. A na diváky to určitě také působí lépe. Zatímco tady jim byla počítána snad půlka písničky a moderátor, jako kdyby se snažil naznačit: „No víte, toto je trošku složitější, ale když se jim občas pomůže počítáním, tak to zvládají“.
Sranda musí bejt
Kromě klasických tanců, se kterými se setkáte v každé taneční škole (tj. ty tance závodní), opět překvapili něčím novým. Takže když pan moderátor vyhlásil, že se bude tančit tanec „Merenga“ (psáno Merenguea?), šel jsem do facepalmu. V ten okamžik jsem totiž jen myslel, že naší taneční škole „ukradli“ tanec Merengue, ale přeslechli jeho název. Když se však rozezněla karibská kytara a sálem se začala linout Bachata, šel jsem do kolen. Ano, rytmus a původ mají oba tance podobný, ale to asi to jediné, co mají alespoň trochu společné.
Ovšem slovy „Rolling on the floor laughing“ by se dal nazval stav, ve kterém jsem se nacházel, když z úst moderátora vyšla věta „A teď si zatančíme náš oblíbený Hopec-Rokec!“, načež všichni začali skutečně hopsat do rytmu Rokenrolu. Ale Hopec-Rokec?
Poté přišly nějaké standardní country tance, či mírně ořezaná sestava do čardáše. Tam se to liší taneční škola od školy, tam není co vytýkat nebo chválit.
Veselá vložka
Taneční sady byly pochopitelně prokládány doprovodným programem. Abych pravdu řekl, docela mě překvapuje, že tam nespustili barmanskou nebo ohňovou show. První bylo klasické předtančení, jak jinak než pár slečna lektorka, co byla v televizi, se svým partnerem. Když poté moderátor řekl, stejný pár nám ukáže ještě (myslím) devět podobných ukázek, myslel jsem, že mě budou křísit.
Když tedy slečna lektorka předvedla co umí, byla slovy moderátora omluvena, že i přes to všechno kolik toho má, si najde čas i na tančení a lektorování v jejich tanečních kurzech. Vskutku obdivuhodné.
Pak do programu zařadili i předtančení asistentů. No, předtančení. To, co se u nich nazývá předtančení, já samozřejmě velmi dobře znám z YouTube (stačí zadat název taneční školy a za to vložit „předtančení“). To, co se v jejich taneční škole nazývá předtančení, ve skutečnosti totiž vůbec není předtančení. Já osobně bych to spíš nazval „Taneční show“, nebo „taneční vystoupení“.
Předtančení, Zdroj: YouTube.com
Předtančení jako takové má navnadit taneční atmosféru a přilákat hosty na parket. Jejich předtančení mě spíš přesvědčila o opaku. Připadal jsem si, jako kdybych seděl v sobotu večer v křesle u televize, u nějakého zábavného pořadu, v ruce pivo a to poslední, co by se mi chtělo, by bylo opustit to pohodlné křeslo.
Květinu a domů
Jak jsem tady několikrát naznačil, celá tato taneční škola na mě působí, jak já říkám, komerčně. Česky řečeno to znamená něco jako, že si prostě koupíte absolventský list. Ale aby to nevypadalo tak blbě, že přijdete, zaplatíte pár set korun a odejte s „dokladem“ v ruce, tak se vás tam pokusí naučit i tančit, ale to jen tak nějak, aby vás ještě mohli zneužít ke své vlastní propagandě.
No – a ještě navíc to celé jakoby probíhá pod pláštěm pana Tesaříka (de facto je RCO v jeho vlastnictví), a tak připadají mi tyto taneční kurzy jako lákadlo na jeho Moravskou vysokou školu, neboť po absolohování těchto tanečních k nástupu na ni budete mít ideální (společenské) předpoklady.
Toť můj osobní názor. Přeji šťastnou ruku při výběru taneční školy pro vaše taneční.
Kdo se v Olomouci nějakým způsobem pohybuje, nemohl si nevšimnout značných staveb po celém městě. Nevím přesně proč, ale letos se v Olomouci staví prostě na každém rohu…
Každého (nejen mladého) olomoučáka totiž jistě bodá do srdce stěhování olomouckého letadla. Na prazvláštní vyasfaltované ploše poblíž sportovního centra (plavecký bazén, spartakiádní a fotbalový stadión) stál totiž několik desetiletí vysloužilý Tupolev TU-404. Dříve sloužil jeho interiér jako luxusní kavárna či vinárna, ale časem podnik začal upadat a tak bylo rozhodnuto o jeho přesunu do leteckého muzea v Plzni.
Letadlo patří k mému dětství podobně jako sledování večerníčků nebo dárky pod vánočním stromečkem. Neznám nikoho mého věku, kdo by si cestou kolem nezatočil jeho obrovskými koly. Dokonce jsem jeden z těch, který věřil tomu, že tam letadlo nouzově přistálo a tak už ho tam tak nechali.
A když se tak zamyslím, zjišťuji, že to není jen letadlo. Ve skutečnosti ve městě probíhá spousta mnohem významnějších staveb, které dost výrazným způsobem mění město k nepoznání. A shodou náhod se všechny sešly víceméně v jeden rok. Tady jsou některé z nich:
Velmi, velmi, velmi kontroverzní stavba. Hlavně díky svému jádru – osmnáctipatrové výškové budově. S přilehlými křídly je tak celému tomuto komplexu přezdíváno „tesaříkův <mužský pohlavní orgán>„. Celý komplex totiž patří jistém olomouckému podnikateli, který je majitelem Moravské vysoké školy a také samozřejmě společnosti TESCO (TESařík COmpany). Právě – mimo jiné – pro tyto dvě společnosti je nový komplex budován. A to nemluvě tom, že v posledních patrech budou 2 superluxusní byty a fitcentrum.
Tato budova také vyvolala velké reakce ohledně narušení panoramatu města. Já bych spíš řekl, že to městskému panoramatu jen pomohlo. Budova je viditelná z širokého okolí a za určitých podmínek vypadá opravdu moc pěkně.
Před rokem touto dobou nám říkali „makejte, za dva měsíce se tady začíná učit“, o rok později se stále dodělávají (elekrikářské) práce.
Nabyl jsem dojmu, že betonovou krabici má nahradit krabice skleněná.
— Ing. Arch. Jan Melichar, autor původního Prioru
Nadávalo se na PRIOR, nadává se na Galerii Moritz. Brutalistický obchodní dům přímo v centru města, oblepený špinavým nahnědlým sklem a tunami betonu nevypadal nejlíp, ale alespoň na 120% sloužil svému účelu. Kdykoliv člověk šel do města, téměř vždy to vzal přes Prior. Nyní místo něj bude stát Galerie Moritz, která kromě toho, že špinavé sklo vymění za nové a tuny betonu vymění za kila betonu, stane se z ní moderní obchodní galerie, tak jak ji známe z okrajů města. Nevím, z venku to vypadá velmi podobně jak předtím, akorát město přišlo o velmi zajímavou památku na doby socialistické. Kromě toho je taky velkou ránou zrušení podloubí zastávky, které bývalo využíváno cestujícími čekajícími na tramvaj u stejnojmenné zastávky hlavně při dešti. Díky tomu se tak prostor zastávky zúžil, na konci téměř na minimum. Nechápu. Proboha proč? A vevnitř určitě zavedou putiky s oblečením světových značek, takže když člověk bude potřebovat koupit propisku, baterie do ovladače v 6 večer nebo zaskočit do drogerie, v Prioru už si neškrtne. Doufám, že zachovají alespoň supermarket dole v suterénu.
Rekonstrukce Dolního náměstí
oficiální web projektu
Samozřejmě, Dolní náměstí si o rekonstrukci přímo prosilo. Teď už sice vypadá líp, ale nevím z jakého důvodu tam použili lampy velmi podobné jako na Náměstí horním, ty na které bylo tolik stížností. Na historické náměstí v jednom z nejmalebnějších měst v Evropě se prostě tyhle rákosy nehodí. Snahu o modernizaci cením, ale toto se opravdu nepovedlo.
Alespoň, že se tam vyřádí archeologové, našli tam prý pozůstatky románské kaple s hřbitovem.
Dodatek: Vypaá to celkem pěkně, i ty lampy, až na to,že jsou ve spodní části náměstí umístěny ve vozovce, asi dva metry od chodníku. Líbí se mi také nápad vydláždit půdorys kaple přípo uprostěd náměstí.
Tato stavba má u mě poměrně velké plus. Konečně začít starý chemický závod téměř v centru k něčemu využívat byl vskutku senzační nápad. Už jen proto, že se konečně bude dít něco zajímavého v prostředí tramvajové dopravy. Vznikne tak díky Šantovce již desítky let uvažovaná a pár let plánovaná nová tramvajová trať. Která je opravdu potřeba. Bohužel, jak pravil kamarád, sice to odlehčí dopravě na ono sídliště, nýbrž to zkomplikuje dopravu na obchvatu (tramvaj jej bude křížit), která už tak pravidelně ve špičkách kolabuje. Pak se ovšem přikláním k názoru vyčteném někde na internetu, že je otázka, jestli stotisícové město potřebuje další, čtvrtou nákupní galerii. Když ona každá byla v něčem unikátní – a právě obrovskou výhodou Šantovky je to, že bude téměř v centru.
Centrum Namiro
oficiální web projektu Radnice začala býti malá a tak se začali ouřadové z magistrátu stěhovat všude možně po celém městě. Na Hynaisově ulici si nechali postavit novou budovu, ale ta jim za pár let nestačila. A tak sochu „zmačkané hlíny“ nechali odstranit a na jejím místě, mezi novou budovou magistrátu a „Ušatým domem“ si staví další budovu. Plus u mě mají podzemní garáže, poněkud nesvůj jsem naopak z toho, že v horním patře budou (samozřějmě jak jinak než naprosto luxusní) byty.
Tak „zmačkaná hlína“ stojí opět na svém původním místě – byť obskládanána fontánkami a chodníky. Vzniká nám tu moderní miničtvrť hodná statisícového města ve třetím tisíciletí. A bez mrakodrapů!
Nové budova Pedagogické fakulty a Slovanského Gymnázia
neoficiální web rekonstrukce SGO
Olomoučáci to tam jistě dobře znají. Jedná se o blok tvořený třemi školami (SGO, SPŠS a PdF UP). Zatímco druhá z nich se spokojila s obyčejnou běžnou rekonstrukcí (fasáda, okna a určitě i něco v interiéru), zbývající dvě se rovnou vrhly do stavby nových budov.
Pedagogická fakulta tak prý získá zázemí hodné špičkového pedagogického pracoviště, konečně pořádnou aulu a v neposlední řadě se zbaví nevzhledného dvoru. Můžeme jen doufat, že si studenti a profesoři navzájem „koukat do oken“ (budova je totiž umístěna právě v bývalém dvoře).
Slovanské gymnázium zbouralo tzv. „pavilon“, tedy (pokud vím) přechodnou budovu postavenou na pár let, před několika desetiletími. Nahradila ji mnohem větší a navíc hřištěm v americkém stylu na střeše osazená budova.
Oba objekty hodnotím pozitivně, nicméně co je poměrně zarážející, je fakt, že budova SGO je vyzdobena nápisem „slovanské gymnázium olomouc“, a budova PdF, pokud se nepletu, nápisem: „pedagogická fakulta univerzity palackého“. Naprosto chápu záměr být moderní, ale jedná se o vzdělávací instituce a tak by bylo vhodné pravidla českého pravopisu dodržovat.
Rekonstrukce bývalé sladovny a okolí pavilonu A
Další z objektů téměř v centru a již několik let velmi málo (a nebo ne moc efektivně) využíván. Lokalita blízko jak tramvajových kolejí, tak dokonce i vlakových a to nemluvě o parcích, které jsou taktéž za rohem. Vůbec mě proto nepřekvapuje návrh udělat z těchto prostor obytné domy. Nu, zatím sice stojí pouze Hotel Ibis (na obrázku zakroužkován), ale velmi pomalu se plánují i další stavby. Mimo to také napojení na výstaviště Flora (lávkou přes železniční trať) jehož hlavní pavilon – Pavilon A má také v nejbližší době projít rekonstrukcí. Doufám, že alespoň ta se vydaří a nový Pavilon A bude vskutku reprezentativní.
Kruháč na Střelnici
Další skvělý nápad. Někdo, určitě po měsících sezení s papírem a tužkou, případně počítačem s Matlabem totiž přišel na to, že kruhové objezdy jsou naprosto senzační a že jsou dokonce lepší než dobře naprogramovaná světelná křižovatka. Jednak jsou prý bezpečnější, a navíc také umožňují plynulejší provoz. Nevím, nemám 8 diplomů z logistiky a dopravy, ale nechce se mi tomu nějak moc věřit. Přes značné počáteční protesty na jedné značně rušné křižovatce, která je prý nepřehledná a nebezpečná postavili jeden veliký kruhový objezd. Zatím jsem neměl tu čest tam tudy jet, takže vycházím pouze ze zkušeností internetových diskutérů, ale jejich názory jsou jasné. Jediným přínosem této stavby je tak možná úspora elektřiny za semafory a pro pár lidí i krok vpřed v předvolební kampani.
Další stavby
Pro někoho možná významná, pro někoho méně je budova Ústavu molekulární a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která byla letos otevřena. Já osobně se řadím k té druhé skupině, takže nečekejte, že vám tady o ní něco řeknu. Kdo do Olomouce přijel vlakem a pravděpodobně také autobusem, nemohl si nevšimnout rekonstrukce bývalého (inter)hotelu Sigma, který také prochází fatální rekonstrukcí. Na pohled až přespříliš připomínal výše jmenovaný obchodní dům Prior a tak se jakoby i tento hotel spolu se sousedícím domem kultury Sidia pustil do rekonstrukce a během několika měsíců bude otevřen Clarion Congress Hotel Olomouc s přilehlým kongresovým centrem. Je to zajímavý nápad, přeci jen 40 let starý hotel na nově zrekonstruovaném přednádraží nepůsobil nejvábněji, ale co soudruzi upřímně po… byl právě Dům kultury Sidia. V místě, kde se nyní buduje nové kongresové centrum stával mimo jiné největší sál v Olomouci, kde probíhaly ty nejvýznamnější kulturní akce – především plesy. Nyní musí plesy probíhat všude po okolí, tedy i mimo Olomouc, neboť olomoucké sály využily příležitosti a značně podražily.
Velmi zajímavě vypadá i projekt rekonstrukce další bývalé sladovní věži. Plán, který vypadá vskutku impozantně a jak dělaný pro nějakou tu kavárnu bude však nakonec jen budova zaplněna kancelářemi. Škoda, no.
Do budoucna
V plánu je nyní například rekonstrukce olomouckého zimního stadiónu, který také pamatuje snad ještě i Marii Terezii. Je tedy jasné, že by tato rekonstrukce městu jen a jen prospěla. Bohužel přetvořit zimní stadion na Městskou halu Olomouc není jen tak. V tomto případě to znamená napasovat novou budovu mezi několik historických staveb, včetně dopravní infrastruktury. Takže díky tomu bude například velice pěkná budova tzv. Slovanského domu někdy z devatenáctého století obklopena ze tří stran parkovišťmi a obskládána všudypřítomnými kruhovými objezdy. „Co tady ještě nemáme“ si asi říkali radní, když plánovali železniční muzeum Olomouc. Máme tu muzeum historických automobilů, letecké muzeum, mluví se i o tramvajovém a tak proč nepostavit i železniční? Obepsalo se pár železničních muzeí v okolí, navozily se do starého depa nějaké staré vozy a vrata se mohla otevřít. Když se zdaří, postaví se mu i vlastní budova v těsné blízkosti od samotného Hlavního nádraží. S tím souvisí také plánovaná rekonstrukce hlavního vlakového nádraží. Přednádraží už je konečně krásně spravené, a když se zamyslíte, tak všechny stanice na trase Praha-Ostrava (jako Pardubice či Přerov) jsou dávno nová nebo v nejbližší době budou. A Olomouc nebude pozadu. Vznikne tak jedno nástupiště specializované pro vlaky Supercity Pendolino. Myslím, ale že na nástupiště 1a (dnešní pětka) si budu dlouho zvykat. Úplně na závěr zmíním Projekt s prazvláštním názvem Středoevropské fórum Olomouc, skrývající za sebou jistou divnou béžovou soustavu zaoblených kostek uprostřed města, spadající pod Muzeum moderního umění. Dříve jsme si stěžovali na Prior, teď tu máme jeho mladšího brášku.
Olomouc se nám hold mění, a i jako historické město se snaží držet krok s modrení dobou a tak všude plácá všechno, co je zrovna „IN“, občas zcela bezohledně.
