Víte, že existuje místo, kde se scházejí všichni básníci z celého světa? Opravdu úplně všichni? A že to není žádný luxusní hotel na Manhattanu či L.A. ani malá zapadlá kavárnička v Paříži?

Opravdu. Takovéto místo existuje a je blíže, než by se vám mohlo zdát. Nachází se kousek od centra Olomouce.

Pamatuji, když se u našeho domu zateplovala pouze severní strana, aby se ušetřilo. Pamatuji, také, jak se dokonily nové rozvody elektřiny do bytů, takže všude po chodbách se můžete kochat holými kabely. Vzpomínám také na to, když nám montovali bezpečností kamery. Asi je montovali přímo nějací lupiči, protože jsou v domě asi jen na okrasu a z jejich záznamů by něco vytáhla tak možná kriminálka Miami.

Také pamatuji, jak se do sousedního bytu přistěhoval jistý Gregory J. Chandler se svou partnerkou Frances M. Finn, kteří se nám lámanou češtinou představil jako „Greg a Frenčeska“ a řekli, že tady otevírají „hostel“.

U zrodu byl i Seifert s Erbenem

V té době jsme nikdo neměli naprosté tušení, co že to ten hostel je a jak to jako má fungovat. Pokud se nepletu, v třípokojovém bytě, který si pronajali, začali pár místností využívat jako příležitostnou noclehárnu pro turisty. Aby byl hostel snáze k nalezení, zazvonil nám onehdá na dveře Greg s kresbou v ruce a vědom si toho (však víte, jak se máma dokáže rozpovídat), že moje sestra umí dobře malovat, ji požádal, aby tuto kresbu převedla do formy velikého plakátu, který byl poté vylepen na dveře onoho bytu.

Tato kresba, symbolizující veselého a tak trochu bláznivého básníka, s policí se Seifertem, Erbenem a dalšími předními českými básníky v pozadí, se stala symbolem tohoto místa minimálně do chvíle, kdy píši tento článek (červen 2014). Básník se stal symbolem místa, které získalo naprosto příznačný název „Poet’s Corner“, tedy česky „Básníkův koutek“, jak by si jistě každý domyslel. Místa, kam přijíždí turisté rozjímat nad krásami Olomouce podobně jako básníci nad … vším  možným, však víte.

To jsme ovšem začali chápat až poté, co se na chodbách našeho domu začali pohybovat zvláštní lidé. Nejednou jsem slyšel od návštěv něco ve stylu: „Ty vole, s váma tady bydlí nějakej černoch?!“.

Dobré morning

Často se stávalo, že jste na chodbě potkali člověka, který nejen, že vás nepozdravil, ale dokonce se na vás díval docela vyděšeně, když jste jej pozdravili, jako by snad myslel: „To mluvíte na mě?“, „Co po mě chcete?“ či „Já nic nevím“.

V lepších případech onen člověk pochopil, že mu asi přejte dobrý den, a tak vám odpověděl. A to byla první kouzelná věc na hostelu v sousedství. Jdete po schodech a vidíte skupinku lidí, které neznáte. A hlavu vám najednou zaplní myšlenky: „Co jsou asi tak zač?“, „Jsou to studenti?“, „A odkud asi tak jdou?“, „A odkud asi tak vůbec jsou?“. Máte tak možnost zahrát si na Jana Dítěte ze slavného hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále a tipovat si původ hostů – a jejich rodný jazyk a následný pozdrav.

Někdo čte na záchodě noviny – a někdo základní české fráze („Dobrý den“, „Děkuji“ a „Jedno pivo, prosím“) vylepené na zdi.

Bohužel na Jana Dítěte ani zdaleka nemám, a tak četnost situací „Dobrý den – Hi“, či „Hello – Dobrý, eh, totiž Hi“ se mi i po těch letech podařilo snížit jen o pár procent. Situaci vám občas neulehčily ani na první pohled patrné prvky. Dokážete představit ten trapas, když asijskou slečnu pozdravíte, řekněme japonským „Konýšuá“ a ona na vás: „Co, prosím?“.

Snad jedinou jistotou byly irské kilty. A nebo můj univerzální globální pozdrav (spojení několika pozdravů v různých světových jazycích do jednoho slova). Bohužel, obávám se, že na jeho zápis by byla i fonetická abeceda krátká. To se zkrátka musí slyšet.

One more to go!

Druhým ze symbolů setkání na schodech se stala věta: „One more to go“. To dokonce takovým, že byla jednu dobu vypsána spolu s podobiznou usmívajícího se básníka na stěně.

Když si představím, jaké to je cestovat přes půl planety, poté využít služeb řekněme Českých drah, poté se vydat správnou tramvají a trefit správný směr ze zastávky, dojít ke vchodu, zazvonit, zjistit, že na druhém konci opravdu někdo mluví anglicky a to poslední, co vás čeká, je vyjít pár pater ke svému pokoji. Často tak potkáte skupinku turistů s krosnami většími než oni samotní, jak v každém patře zoufale okukují zvonky a doufají, že už konečně jsou na svém místě, neboť vypadají, že by v dalším patře asi vypustili duši.

V tom jdete kolem vy a jejich oči na vás křičí: „Prosím, řekněte, že to bylo o patro níž a že jsme to zašli. Nahoru už né“. Ten výraz, když jsem ukázal na schody nahoru, který jsem mohl pozorovat – asi jak když pětiletému dítěti vypnete televizi a pošlete jej spát.

Ovšem těmi nejzajímavějšími zážitky se pochopitelně staly ty noční. Kdo by se vydal na výlet do studentského města a zůstal večer sedět doma, na ubytovně? Ano jistě, asi každý kdo si absolvoval výše psanou strastiplnou cestu. Ale jinak?

Kolikrát jsem potkal v noci sedět na schodech skupinku v té době  sousedů, kterým se prostě nechtělo spát? A kolikrát jsem jim pomáhal trefit se s klíčem do zámku? A hlavně – kolikrát jsem v některé z krásných olomouckých hospůdek či vináren potkal někoho z hostů?

Také vzpomínám, jak se dvojici kamarádů ztratili ostatní a to pochopitelně ti, kteří měli klíče. Ten společensky unavenější  se posadil na schody a usínajíce v sedě mrmlal pořád, že na to kašle, že si ustele tady, na chodbě, před vchodem a z posledních sil se začal odsouvat do kouta, kde se začal choulit do klubíčka. Druhý se mu v tom celou dobu snažil bránit se slovy, že se seberou a vydají se je hledat někde do města. Pokud se dobře pamatuji, jejich kamarádi došli shodou náhod pár desítek vteřin po nich.

Beautiful hangover

Jedná se zkrátka o naprosto jedinečné místo, místo, kde se setkáte s národy celého světa. Takže když budete mít na letišti 20 hodin čas, proletíte své kontakty na facebooku a určitě najdete někoho, s kým můžete zajít na kafe. Ať jste v Singapuru nebo v Riu de Janeiro. A nebo v Sydney. V Kanadě nebo Číně. Na Novém Zélandu nebo v Indii. V Jižní Africe či Egyptu.

In @Rio #waiting for plane. Anyone #coffe?

A o Evropě ani nemluvě.

A ráno se probudíte, bolí vás celé tělo, od hlavy (z litrů a litrů vína či desítek půllitrů piva) až po nohy (těch nachozených kilometrů!), vy se balíte a u toho v hlavě lovíte, co se dělo předchozí noc a vůbec celý den a podobně jako s historkou o starém mlýnském kole ve filmu Na samotě u lesa si říkáte: „Tak to si musím zažít někdy určitě zase“. A do Olomouce, jednoho z nejmalebnějších měst v Evropě (netřeba dodávat zdroje, určitě na tuto informaci snad každý narazil), se prostě musíte někdy zase vrátit.

I když zakladatelé Poet’s Corner jsou již dávno ve své rodné vlasti a hostelu teď vládne někdo jiný, myslete na to, že až někdy půjdete kolem toho domu na kraji centra města, toho domu, který má nade dveřmi velikými bílými písmeny napsáno „HOSTEL“, nebo si třeba budete hledat ubytování například na festival AFO, vzpomeňte si, že právě míjíte koutek, kde se setkávají „básníci“ z celého světa.

Nebudu ovce, nepůjdu s davem a jako snad každý blogger na přelomu roku vyvěsím na svůj blog seznam předsevzetí, plánů, přání či něčeho podobného. Já na to jdu z opačné strany – pokusím se shrnout rok předešlý.

Ale kdo mě znáte, tak si jistě říkáte, že ani to u mě není nijak obvyklé. Ano, máte pravdu. Ani toto ve zvyku nemívám.

Jeden z těch menších důvodů, proč tato slova vůbec píši, je ten, že jsem si řekl (ticho! slovo „předsevzetí“ už nechci slyšet!), že začnu víc psát, protože napsat vždycky dva články po zkouškách, často na téma, které bylo aktuální dva měsíce zpátky opravdu není ideální. Takže pro začátek píši toto, no a znáte to – jak na Nový rok, tak po celý rok…

Ale – nevím přesně proč, ale loňský rok (myšlen pochopitelně rok 2013) byl v něčem jiný, než roky předešlé, byl pro mě plný změn. Možná to bylo tím, že na jeho sklonku jsem překlenul věk, jež je roven celočíselnému děliteli (mým oblíbeným číslem) čísla 42, tedy jak jistě víte, odpovědi na Základní otázku života, vesmíru a vůbec. Možné je, že za to mohl také konec světa, který měl nastat pár dní před jeho začátkem.

Celé to asi začalo – a málem také i skončilo na mé Alma Mater – ve škole. Když jsem v lednu roku 2013 udělal jednu zkoušku téměř bez učení a s komentářem zkoušejícího, že prakticky nějak takto to má vypadat (podrobněji v článku o mém druhém ročníku na UP), říkal jsem si, že proč ne. Když jsem obstojně prošel zbytek zkouškového v zimním semestru a stejně tak i úspěšně zakončil letní semestr tak jsem měl opravdu důvod k radosti.

Jak ve výše zmíněném článku píšu, škola byla opravdu velmi náročná. Dlouhé noci strávené u počítače se pro mě staly denním (ač celkem tvrdým a často plísní zapáchajícím) chlebem, takže něco takového, jako, že se mi letos po několika letech podařilo začít alespoň trošku sportovat pro mě bylo opravdu velmi velikou a nepochybně změnou.

A když už nebyla škola, tak byla alespoň práce. Podařilo se mi získat skvělou práci, jak máma vždycky říkává „v oboru“, ale pro mě to byla docela rána. Asi každý absolvent si nejednou povzdechl, jaké to je dostat se z onoho akademicky dokonalého světa, kde neexistují zákony reality a věta: „Na tohle *er!“ do světa praxe, kde je vše úplně jinak. Takže přes den sedět v práci a večer sedět doma a učit se to, co jste se ve škole nenaučili.

Když se však zamyslím nad tím, jak jsem vlastně k této práci přišel, cítím drobný úsměv. Kromě toho, že to byla celkem úsměvná shoda náhod, tak za tím stojí jeden z lidí, které jsem měl tu čest letos poznat. Letos, ostatně jako každý a jako každý rok, jsem poznal spousto nových lidí. Mnozí z nich se stali mými blízkými přáteli, podobně jako někteří mí blízcí přátelé se stali ještě bližšími.

Na druhou stranu, jsem o několik přátel přišel. V lepším případě jen, jak já říkám, z časově-prostorových důvodů. Jak to tak bývá, času je i tak málo, na tož, aby se člověk mohl vídat se všemi svými přáteli. Obdobná situace nastává, pokud se vaši přátelé nachází třeba stovky nebo tisíce kilometrů daleko.

Ale tak, jak nemívám moc ve zvyku dělat si nepřátele, nebo dokonce se s lidmi obecně rozcházet ve zlém, tak letos jsem k tomu měl opravdu hned několik příležitostí. A o situacích, kdy jsem viděl, že někdo z mých blízkých dělal něco špatného a nedokázal jsem s tím něco dělat, nebo dokonce jsem sám věděl, že v tom mám prsty, ani nemluvě.

Aby toho nebylo málo, tak se rok rozhodl se mnou rozloučit ve velikém stylu a pod vánoční stromeček mi nadělil krásnou angínku. Takže mé poslední vánoce s rodinou, poslední (tedy ty nejlepší a nejepičtější) akce a příležitosti, užít si poslední dny roku v kruhu svých bližních jsem strávil v posteli. O tom, že sám, nebo jen s notebookem ani nemluvím (nechybělo moc a i tyto řádky bych psal v posteli).

„Alespoň jsem si asi tak po 10 letech opět prožil, jaké to je být na Silvestra „s nulou“ v krvi“

Rok to byl opravdu nabitý, plný nových známostí, nových lidí, nových kontaktů – a v neposlední řadě plný nových zkušeností. Jsem zase o něco chytřejší, v roce právě začínajícím už vím, na co si dávat pozor, čemu se více věnovat, co bych měl omezovat a vůbec – co udělat jinak, než loni.

Teď už nezbývá, než si nasadit helmu, natáhnou rukavice, nastartovat, šlápnout na plyn a vyrazit vstříc novému roku a doufat, že do dalšího roku dojedu ve zdraví.

Dojedu? Pardon, dojedeme!

 

Vážení čtenáři, děkuji Vám tímto za důvěru a čas strávený zde, na m@rtlin’s webu, a přeji vám co nejvíce úspěchů v roce 2014.

Nejdříve nám do hlavy rodiče nalijí čarodějnice, černokněžníky, Saxany, Harry Pottery a další pohádkové postavy, které velmi jednoduše mají to, po čem touží, co zrovna potřebují. Ale …

O pár let později začnete přesvědčovat rodiče o tom, že kouzla přece neexistují a ať už toho nechají, že už jste velicí. Ale co když oni, aniž by to věděli, měli pravdu? Co když opravdu existuje něco, co nám umožní mávnutím nějakého magického předmětu neuvěřitelné věci? Nebo nějaké zaklínadlo, nebo jen nápoj, který vypijeme?

Celou dobu lidstvo vaří kameny mudrců, hledá Mandragoru, rituálně zabíjí psíky při úplňku, destiluje nápoje neviditelnosti připravuje séra pravdy a to jen proto, aby se mu podařilo něco, co všichni ostatní tvrdí, že nejde, že je zkrátka proti přírodním zákonům. A i přes to se lidé snaží vymyslet nějaký způsob, jak je obejít.

Existuje však jeden nápoj, který to dokáže. Ba dokonce, když se tak zamyslím, docela marně přemýšlím nad nadpřirozenou vlastností, kterou by člověk nemohl získat, po jeho požití. Nápoj, který je lidstvu znám už několik tisíc let.

Ano, nápoj, po jehož požití, budete krásní, mladí a chytří opravdu existuje. Je-li libo, budete umět spoustu světových jazyků, různé, neznámé tance a další druhy pohybů. Můžete létat, můžete se bavit, smát, brečet. Můžete získat nadpozemskou sílu a čilost nebo po něm okamžitě a velmi tvrdě usnout. A k tomu všemu vám stačí pouze neveliké množství tohoto sice božského, ale všude (myšleno na západním světě) dostupného nápoje. Alkoholu.

Ano je to tak. Po tisíce let známý nápoj má totiž opravdu magické možnosti. Nevěříte? Dejte si pár panáků Tequily a do rána budete neviditelní. Chcete ji? Velmi opatrně ji podejte elixír lásky – stačí pár panáků rumu do Kofoly. Vypijte pár piv a máte odvahy na rozdávání. A to pak můžete s chutí vyrazit svému šéfovi říct, co si o něm myslíte (pochopitelně to, na co by jste jinak nesebrali odvahu).

Kdo nevěří, ať se podívá, z čeho Scotto ve skutečnosti uvařil fungující elixír mládí pro císaře ve filmu „Císařův pekař“.

Bohužel, stejně jako u „pohádkových“ kouzel i tato mají svá úskalí. Znáte to – Popelka je princeznou jen do půlnoci, princezna zakletá (nebo, pravda, mrtvá) jen do políbení spanilým princem, „Dexempošuplex“ a „Dexempošumpoflex“ se pletou jak levá a pravá a elixíry lásky taky fungují s určitým omezením. Má to sice i své výhody – kdyby tehdy četli příbalovou informaci, dnešní děti koukají od rána do večera na Teletubbies.

Ale díky tomu ani nás nepřekvapí, že po pár sklenkách sice budete mít odvahy na slezení Eiffelovky, ale je velmi nepravděpodobné, že se vám to podaří. Stejně tak, když si budete jisti, že jste se právě naučili létat, a že jen potřebujete nějaké vyvýšené místo, odkud by jste mohl skočit, tak se na něj nedostanete (obvykle platí, že čím víc umíte létat, tím nižší vám stačí na vzlet výška – obvykle se ale v takové chvíli nevyhrabete ani z pod stolul). A pokud vypijete nápoj, který z vás udělá laureáta na Nobelovu cenu za literaturu, podaří se vám tak možná napsat nějakou milou eSeMeSku své bývalé, která však z neznámého důvodu vašeho uměleckého ducha nepochopí.

Bohužel. Tak to je. Co z toho vyplývá? Ne, opravdu ne, že to máte pořád zkoušet, dokud to nevyjde – dokud se na tu střechu nevyhrabete, aby jste skočili a ověřili, že opravdu umíte létat. Vyplývá z toho to, že byť můžeme vypít libovolný takovýto kouzelný nápoj a očekávat od něj ať už požadované, tak překvapivé účinky, tak je třeba počítat také s účinky vedlejšími. Zkrátka nic není zadarmo.

 

A co Vy, podařilo se Vám někdy vypít tento elixír a dělat nadpřirozené věci?

Ne, opravdu jsem se nezbláznil a nezačínám psát články jak vyňaté z magazínů jako „Ona DNES“, „Blesk pro ženy“, „Moderní žena“ či „Časopis pro ženy, které nemají to, co mají ty ostatní, nechtějí to, ale prostě to mít musí, poněvadž se nacházíme v 21. století“. V této krátké povídce vám nastíním, co nemilého (avšak pochopitelně se šťastným koncem) se mi stalo – a ten název mi tam prostě tak seděl.

Jako každý den jsem šel (hned z několika důvodů) lehce zmožen z práce, no zkrátka jsem se šoural jako zombík. Jak jinak také po propité prázdninové noci a nekonečné osmihodinovce za počítačem v ukrutném letním vedru. Z posledních sil přicházím k domu, a to ještě nevím, co mě to za pár sekund čeká.

Jako vždycky vytáhnu klíče a jak již jsem zvyklý, chci mým obvyklým pohybem tak, že uchopím klíče za největší přívěsek, zavěsím hlavní kroužek za prst a za pomoci ostatních prstů obtočím, načež mi zůstane klíč od domu přesně mezi ukazovákem a palcem, nachystaný pro vsunutí do klíčové dírky. Tento „rituál“ provádím (jistě, jako většina z vás), naprosto bezmyšlenkovitě a automaticky.

Najednou si ale říkám: „Ne, něco je špatně. Někde se stala chyba.“ Rituál, který dělám už po několikatisícáté prostě neskončil tak jak měl, s klíčem od domu nachystaným na odemčení mezi prsty, hnalo se mi v hlavě a v duchu jsem si říkal: „To není možné. To je vyloučené. On se ztratil. Zmizel!“ To se prostě nestává. Je to jako chyba v Matrixu. Něco, co prostě nepochopíte. Narušil jsem tedy svůj stav „nothing boxu„, povzdechl si, že to přece nemůže být tak hrozné, že se musí najít nějaké racionální řešení – jen budu muset zapojit víc než tři mozkové buňky. Vidina domova, postele, chládku a vůbec – znáte to, byla velmi lákavá a tak jsem zvedl pohled a zaměřil je na ten chuchvalec železa v zamotaný v mé ruce.

Zprvu jsem se zalekl. Už jen proto, že slunce ten den svítilo poměrně silně, a kov se docela leskne. Asi o 6,37 milisekundy později jsem ucítil, jak mi po čele stéká kapka potu. Měla k tomu důvod. Ba naopak jsem se divil, že mi vyrašila jen jedna. On tam totiž opravdu nebyl. Prohmatal jsem celý svazek mých klíčů, ale klíč od domu tam prostě nebyl! Pot z čela jsem utřel a nechal mých posledních 5 mozkových buněk přemýšlet, co se děje. Po nedlouhé době mi to došlo. Chtěl jsem se plácnou do čela,  že mě to nenapadlo dřív, ale chtěl jsem mít jistotu. Ale věděl jsem, že ověřit si moji domněnku bude jen formalita, protože jinak by kromě černé díry, mimozemšťanů a mimozemšťanů z černé díry neexistovalo jiné reálné vysvětlení.

O co šlo? Už opravdu dlouhou dobu jsem měl klíč od domu opatřen „rozlišovákem“, tedy takovým tím kouskem barevného plastu, který byl nasazen na konci klíče, aby se odlišil od ostatních. Jenže zrovna tento byl už starý a prasklý a občas mi upadával. Většinou mi zůstal v ruce, poté, co klíč v zámku. Nyní mi ale bylo jasné, že se ztratil někde, někde … Zhodnotil jsem situaci a došel  k závěru, že pro to, abych po něm začal pátrat mám příliš málo životaschopných mozkových buněk.

Zkoncentroval jsem tedy veškerou jejich činnost na analýzu všech neoznačených klíčů a určení toho, který z nich je od domu. V ten okamžik už se mi mozek opravdu vařil, takže to, že jsem klíč trefil na druhý pokus a vklouzl tak do přechlazené chodby pro mě bylo záchranou za pět minut dvanáct.

Pak jsem dopřál oddech i mé nebohé ruce, která zvyklá na měkký a hladký plast byla nyní nucena opřít se do „ostrých“ hran klíče. A to se prstům zmoženým prací moc nelibí. Postel už byla na blízku. Když v tom to přišlo. Zčistajasna.

Jako kdyby mi někdo obrovskou injekční stříkačkou do hlavy vpíchl věty typu: „Co já teď budu dělat?“, „To je konec!“, „Můj život už nikdy nebude takový, jaký býval dřív.“. Ten malý kousek plastu pro mě najednou znamenal víc, než jsem si celou dobu myslel (znáte to – „Co jste měli zjistíte, až když to ztratíte“).

Byl se mnou všude, v létě, v zimě, ve dne, v noci; když jsem šel do práce, do školy, někam ven. Když jsem „šel“ z hospody, z diskotéky, z párty nebo třeba střízlivý. Kam jsem se hnul, tam mě následoval. Já si nedokáži představit, jak bych vypadal, kdyby mě opustil kupříkladu můj nejlepší kamarád (v mém případě tedy spíš kamarádka) a teď mě opustil předmět mně takto blízký. Předmět, který jsem každý den několikrát denně pohladil, jako dík, za to, že mi vždycky ukáže, který klíč je ten, který mi otevře bránu do mého domova.

A najednou byl pryč. Ležel někde na ulici, tím horkem se již velmi pomalu začínal rozpouštět a dnes je z něj jistě jen mastný flek. Nebo si jej někdo odnesl na podrážce. Raděj nemyslet. Nebo si tedy alespoň říkat, to co se říká vnoučatům, když jim umřel dědeček: „On už byl starý a nemocný …“.

Naštěstí úměrně k velikosti tohoto předmětu mě přešel i zármutek nad jeho ztrátou – během pár sekund. Pousmál jsem se tomu a šel jsem konečně domů. Bohužel – jak to tak bývá, vzpomínky se vracejí. Není proto divu, že jsem si tak zasteskl pokaždé, když jsem přicházel domů a opět pátral po mém plastovém kamarádovi.

Na jednu stranu jsem si po pár dnech začal už pomalinku zvykat na život bez mého rozlišováku na klíči od domu, dalo se to přežít. Ale pořád ve mě nějaký vnitřní hlas: „Ne, dost! S tím se musí něco dělat. Takhle to přece nemůžeš nechat.“

I vzal jsem tedy drobné z prasátka a vydal se do zámečnictví zakoupit si nový. Za použití fantazie jsem se pokusil si odmyslet tu jeho několikaletou zašlost a „špínu“ (nevím o nikom, kdo by si klíče pravidelně čistil) a vydedukoval barvu, kterou můj rozlišovák mohl před těmi lety mít. S radostí jsem si jej tedy zakoupil. Pan prodavač se podivil, že si kupuji pouze jeden jedinný rozlišovák, nic jiného (úplně jsem ho viděl, jak večer počítá tržby: „rozlišovák, rozlišovák, kroužek, rozlišovák, dva kroužky, karabinka, rozlišovák a kroužek, …“).

Celým rozrušením jsem přišel domů, ještě za chůze už sundával klíč od domu z kroužku a hned jsem sedal za stůl a nasazoval si na něj onoho nového plastového kamaráda. Ano, milovníci dvojsmyslů, jen se smějte. Však až si budete nasazovat nový rozlišovák na klíč od domu, smích vás přejde. Do určité míry.

Mě kupříkladu vykouzlil milý úsměv na tváři. Zatočit, zacvaknout uspořádat a pokochat se. „Nó jó, hned to vypadá líp. Konečně se dostanu domů, aniž by si smažil rohovku při pátrání po tom správném. Už nebudu stát dalších šest vteřin před domem a riskovat život dalších několika mozkových buněk, kvůli tak banální záležitosti, jako je dostání se domů.“

Zkrátka nový rozlišovák je krásný, oproti starému má ergonomičtěší tvar a přitom ještě méně kluzký povrch (ale fuj, už zase? Puberťáci nevychovaní!), a samozřejmě zářivou barvu. Nyní se těším domů, klíče mám v ruce už pár desítek metrů od domu a radostně si je prsty přehazuji.

Pevně věřím, že se nástupce onoho starého a zašlého rozlišováku stane velmi rychle mým dobrým kamarádem a že na „ten starý“ jen tak nezapomenu.

Využívám emailových služeb jednoho (nejmenovaného, samozřejmě) velkého českého webového portálu se psem a červeným písmenem v logu. Za těch několik let používání se mi podařilo naspořádat opravdu nemalé množství SPAMU. Zavzpomínal jsem, prošel si „Doručené“ a „SPAM“ a vybral těchto 10 spamových perliček.

Poznámka: Při prodírání se mým SPAMEM jsem narazil na opravdu několik e-mailů nemravného obsahu (v lepším případě se jednalo pouze o obchody se spodním prádlem), které by rozhodně za uvěřejnění v tomto seznamu zajisté stály. Ale toto je slušný portál, nikde není garantována dolní mez věku čtenářů a tak jsem nakonec musel vybrat jiné. Každopádně si prosím o mně nemyslete nic špatného, o tom, že internet (a e-mail nevyjímaje) je zvrhlá záležitost ví už i malé děti :-D.

10.

 

„Měl jsi na starost jednu jedinnou věc…“

 

9.

Blahoprejeme ti! Tvoje mesto Olomouc ve kterem bydlis te vybralo ze vsech obyvatel a obdrzel(a) jsi mimoradnou dotaci 150000,- Korun.
Prihlas se na ****** a muzes nalozit s penezi dle sveho uvazeni.

A proč nepřišel pan primátor s takovým tím obrovským šekem z kartónu a nepředal mi tuto dotaci za doprovodu spousty fotografů? Já chci být na titulce deníku!

Pro případ, že by bych si dotaci nedejbůh nechtěl vyzvednout, mi v tom e-mailu poslali i kompletní přihlašovací údaje na onen portál, aby někdo z těch, kdo stál za mnou a koukal mi přes rameno si mohl mou odměnu převzít za mě.

 

8.

Nejlepší dodavatelé a řemeslníci. Se slevou až 40%

„Že dnes máte v akci truhláře? Tak to bych si jednoho vzal. Nějakého silnějšího, ne to vyžle, co jsem dostal minule. A koukám, řezníky už máte vyprodané. No tak se pro něj stavím někdy příště.“

7.

ZDARMA lístky, tentokrát na unikátní interaktivní podívanou AQUA AQUA.

Už zkoušeli všechno – wellness pobyty, vstupenky do zoo, vstupenky na všelijaké festivaly – ale lidi si to prostě nekoupí. Taky za takovou nehoráznou cenu, že?

 

6.

Také Vy můžete mít tak enormní a tvrdé erekce

Přesně takto zněl předmět jednoho emailu, který mi  přišel. Češtin je k usmání, úplně jako kdybych slyšel Věru Pohlovou:

„Já bych všechny ty internety a počítače zakázala a raděj všem rozdala enormní a tvrdé erekce!“

Nicméně odesílatelka (petra.stastna@enormni-erekce.eu) s druhou nejvtipnější e-mailovu adresou, jakou znám to stonásobně přebila. Dovedete si představit, jak by tato osoba například žádala o práci?

 

5.

Má drahá přítelkyně,
tak jsem konečně objevila tvoji emailovou adresu. Omlouvám se, že jsem nenapsala dříve, ale nemohla jsem ho fakt najít. Doufám, že jsi tehdy dorazila v pořádku domů, a že se i nyní máš fajn. (…)

 

Moje milá přítelkyně,
díky že se Ti konečně podařilo vygenerovat mou emailovou adresu. Jen trošku lituji těch dalších 400 000 uživatelů, kterým tento e-mail došel jako omyl. Díky za optání, ten večer jsem byla asi v takovém stavu, že si ani nepamatuji, že jsem se s někým jako ty bavila, natož abych došla domů.

 

S pozdravem

Tvá přitelkyně Martin

 

4.

I mistr tesař se někdy utne.

 

3.

Last minute zájezdy s parkováním zdarma

„Na dovolenou jedu pouze, pokud budu mít parkování zadarmo!“

 

2.

Vše pro spokojenou domácnost – ledničky, myčky, kuchyňské roboty i kávovary se slevou až 46 %

Ano, každý si spokojenou domácnost představuje jinak.

 

1.

DOPRAVA ZDARMA od 499 Kč

A to se vyplatí!