Ona přijde. Víme to všichni. Ty, já i on. Ale stejně, kdykoli, kdy přijde, tak jsme z toho v šoku, stejně tak jak silničáři z prvního sněhu nebo davy bojující o poslední výtisk nového Ládi Hrušky dva dny před Vánoci.

Člověk se s ní, s kmotřičkou, co kosou pohladila už nespočet krků, nepřímo setkává téměř denně. Další vážná nehoda na D1. Pěti lidmi sdílený článek z idnesu začínající slovy: „Hvězda popu 80. let“. Bruce Willis likvidující jednoho záporňáka za druhým.

Slyšíte houkačku. Za zády vám projede sanitka. V ten moment – pokud vůbec – nemyslíte snad na nic jiného, než na to, že řidič, ten tvrdej chleba má. A že zase další babi uklouzla před domem a nejspíš si zlomila nohu. A rozbila si při tom hlavu.

Co má člověk psát, když má smutek na duši,
co má člověk psát, když ho ten druhej neslyší?

— Záviš 

Vůbec, vůbec by vás nenapadlo, že vlastně onen (milovníci černého humoru doplňte: „vánočně“) blikající vůz se svým nepříjemným tónem razí cestu k pomoci. K těm pánům v bílých pláštích, kteří sice mohou nahánět strach, ale mají zázračné ruce. Ruce, které uzdravují. Ruce, které často dokáží zázraky.

Snad jen v nějaké noční můře – nebo Burtonovské povídce – by vás napadlo, že v tomto voze s nápisem“továrna na zázraky speedition“ (a malým podtitulkem „P.S. s ručením omezeným“), cestuje i jeden černý pasažér. Černý jako smrt. Sem patří poznámka z teorie uspořádání ohledně maximálního a největšího prvku v množině, ale pro stručnost bude vynechána. Jen si tak stojí v zadní části vozu a velmi, velmi pomalu přejíždí brouskem po čepeli. Tedy – pokud jí jej někdo nezapomněl do kabely nachystat, že ano, pane Svěrák.

Ale vy jdete dál, jako by se nic nestalo. Vám. Ani nikomu z vašich blízkých. A nebo ne? Co, když v té blikající krabici skutečně ležel někdo z vašich blízkých, jen jste o tom v ten moment nevěděli? Ne, ne. Ne, to ne. To by bylo moc jednoduché.

Nepřipadá vám až ironické spojení: „Smuteční slavnost“?

Aniž byste měli sebemenší tušení, má vaši adresu na seznamu. A taky se na vás náležitě usmála, jak na vás vykoukla z onoho sanitního vozu. Vy však dál kráčíte k domovu. Brzy tam budete, když v tom najednou ztratil vědomí. To první, první věc, co vám v ten moment proletí hlavou je: „Co teď? Co mám dělat? Co mám kčertu dělat?“. Najednou vám jsou všechny ty hodiny zdravovědy úplně k hovnu.

V ten moment děkujete pánubohu za to, že s sebou máte někoho, kdo alespoň tuší, co je to stabilizovaná poloha. Voláte pomoc, ty anděly v bílých pláštích. Všechno tak strašně trvá. A přitom se to celé odehrává tak strašně rychle. Zahajte neprodlednou resuscitaci, znělo z telefonu. Resuscitace. Jak nadějně zní toto slovíčko. Znáte to z filmů, tam to přece vždycky zabere!

Raz, dva, tři, čtyři, výdech. A znovu, a zase. Pomáhá to? Nevím, nevím nic. Fibriluje. Nevzdáváte, to. Bojujete. A pak ji spatříte. V jeho očích. Díváte se na ni a ona se dívá na vás. Marně hledáte chladné prazdroje, kterými byste ji uplatili. Prosíte ji, ať to nedělá. Prosíte, jako o život. Bohužel doslova. Tohle prostě není možné. Továrna na zázraky už je blízko. To místo, kde prý dokáží mrtvým navrátit život.

Noradrenalin do srdce. Ten ve filmech pomůže vždycky. Hrdina se po něm zhluboka nadechne, a otevře oči. Jenže on je má otevřené pořád! Jako by zůstal v hlubokém údivu. Zornicový reflex negativní. Další cizí slovíčka. Jazyk těchto mágů je prapodivný, ale člověku dává naději. Naději, že neodešel přímo v našem náručí, přímo před naším domem. Úplně jako ve filmu.

 

… v záhrobí totiž vládne pouze klid a mír,
povídá, budeš se mít lépe nežs tu žil.

— Záviš 

Exitus. Říkáte si, k čemu jsou všechna ta kouzla, magie, diagnózy. Všichni ti „američtí vědci, kteří náhodou možná objevili lék proti rakovině“, když ani nezmůžou jeden malý zázrak. Bohužel – nezmůžou. Ani malinkatý.

Věnováno Jerrymu, Jerrynkovi, *1. 9. 2004, †25. 12. 2016