Ano, mluvím o kočce pana Schrödingera. Té malé roztomilé, co je zavřená v krabici. A možná už je mrtvá. Nebo umře, než dočtete tento příspěvek. Kdo ví…

Tiše předpokládám, že Schrödingerovu kočku vám jistě nemusím představovat. Symbol popularizace vědy, kvantové fyziky a nekonečný zdroj vtipů. Ale pro úplnost: Jedná se o myšlenkový experiment, který si klade za cíl poukázat na nedostatky tehdejší kvantové fyziky (přesněji kvantové mechaniky), vzhledem k tomu, že to v té době bylo docela mladé téma.

Šlo o to, že máte kočku. V krabici. A s ní je v této krabici zavřeno také jisté zařízení. Toto zařízení obsahuje nuklid, tedy látku, která se postupně radioaktivně rozpadá. Je stanoveno, že tento nuklid se s 50% pravděpodobností do hodiny rozpadne. V takovém případě zareaguje patřičný detektor a uvolní jed, který nebohou kočku usmrtí.

Asi netřeba dodávat, že já kvantové fyzice rozumím asi jako křováci v Africe, ale – v čem je tento pokus – krom praktikování pokusů na zvířatech – tak zajímavý? Nu, jde asi tak o to, že kvantová fyzika uvažuje nějaké superpozice. Tedy, že nuklid je nějakým způsobem rozložen i nerozložen současně. Tudíž, by i kočka měla být mrtvá i živá současně. Což je samozřejmě nesmysl. Tak jak z toho ven?

Ptejte se Einsteina nebo Hawkinga! Já dnes chci mluvit o něčem úplně jiném. Podívejte se hned na první větu za „Ale pro úplnost:“. Myšlenkový experiment. To je ono. Víte – občas někdo utrousí poznámku na téma jak k tomu asi přijde nebohá kočka. To jistě. Ale napadlo vás někdy, jak se asi musí cítit pan Schrödinger?

Při představě, že je přesně 50% pravděpodobnost, že v momentě, kdy kráčí chodbou ze své kanceláře k laboratoři s krabicí, jeho kočka už je dávno mrtvá? Nebo stále žije? A nebo se nuklid špatně vyspal a rozpadl se hned, co Schrödinger opustil laboratoř, a on tak po dalších 59 minutách najde jen tělíčko v začínající fázi rozkladu?

Něco takového je jistě pro každého z nás děsivě nepředstavitelné. Nebo nepředstavitelně děsivé. Ale – víte, že vlastně ne? A není to jen přítomnost roztomilé chlupaté koule, která dělá z myšlenkového experimentu z kvantové fyziky každodenní záležitost.

Ani nemusíme chodit daleko od fyziky: Psali jste test z fyziky. Vy fyziku, samozřejmě, jako každý student, k smrti nesnášíte. Takže, v momentě, kdy rozporuplni odevzdáváte papír popsaný výpočty, náčrty a vzorečky, nevíte. Jste jako Schrödinger, který ukládá kočku do krabice a odchází. „Za týden budou výsledky.“, říká profesor. A vy čekáte. A za týden krabici otevřete, a dozvíte se, jestli vaše fyzikální kočka zemřela, nebo přežila. Protentokrát.

Ale toto není zdaleka jediný případ. Zkoušíte úplně novou pizzu. Co na vás vykoukne, když otevřete krabici? Bude na vás radostně koukat a nedočkavě se k vám lísat? Nebo se zmůžete jen na důstojné rozloučení u odpadkového koše?

Nebo – ve schránce najdete dopis s červeným pruhem (nebo tak něco). Může to být jen pokuta za stání na invalidech. Osahávání kolegyně na zvrhlém firemním večírku. A nebo prostě a jednoduše na vaší zahradě sousedův pes vyhrabal mrtvolu.

Příkladů je opravdu spousta. Telefonát z neznámého čísla. Boty koupené přes internet. Žádost o povýšení. Namazaný chleba padající na zem. A nebo typický mužský problém: „Odepíše mi?“. Dobře, namazaný chleba asi není úplně ten případ. Ale to bychom opustili Schrödingera a přešli k Mikešovi (kočka jako kočka, co?).

Vraťme se ale zpět do univerzitních chodeb. Na tu dlouhou chodbu, schodiště, několikery dveře, kancelář a laboratoř. Pohodlné křeslo za velikým pracovním stolem. Všude spousta papírů, ocenění, diplomy. Fotka manželky. Toto vše je jeden obrovský koktejl, který se neustále míchá kolem sedícího a dumajícího Schrödingera. V hlavě se pak odehrává největší bitva v historii lidstva. Život versus smrt oné nebohé kočičky. Přežije to? Prosím, ať to přežije!

Vše se najednou točí kolem té jedné zatracené krabice dole v laborce. Kancelář jako by zavoněla jejím papírově-kočičím pachem. Na rameni jakoby ucítíte dotek její srsti. Celým tělem vám najednou projede ten nepříjemný ostrý impulz. Na čele vám vyraší kapka potu. Ale kdepak, to se mi jen zdálo. Ona je přece pořád zavřená dole v krabici.

Sedíte a přemýšlíte. Máte pocit, že se nemůžete ani hnout. Ano, ta bezmoc. Ta strašlivá bezmoc! Připadáte si jako kus hadru, který někdo vyždímal a pak prostě jen tak pohodil na křeslo. V ten moment nejste nic. Jen bezvládně sedíte a přemýšlíte. Entropie (=neurčitost, neinformovanost) je na maximu. Každým pórem se do sebe snažíte nasát malilinkatý kousek informace, která vás z tohoto mučení má vytrhnout. Detail, drobnost. Cokoliv!

Posloucháte tikot hodin na stěně. Máte pocit, že se vám snaží něco sdělit. Opravdu? Skutečně? Ach bože, jen to ne. Ať to není pravda. Prosím, řekněte, že ne! Diplome, klávesnice, pavučino v rohu! Cítíte, že vše kolem vás žije. A moc dobře ví, co zrovna prožíváte. Ale všechna ta okolní hmota, všechny ty předměty kolem vás však nevyslyší vaše volání, vaše prosby. Potřebujete to vědět! Z vteřin jsou minuty, z minut hodiny. Ten čas běží tak pomalu.

Ticho! Venku zafoukal vítr. To není dobré znamení. To se mi určitě snaží naznačit – to nejhorší. A nebo ne? Já nevím, nerozumím tomu. Co to má znamenat? Srdce mi buší jak ještě nikdy. Bože, ať už to skončí, jsem smířen s osudem!

Čas se pomalu chýlí ke konci, opatrně se zvedáte ze svého křesla a vydáváte se na dalekou pouť. Saháte na kliku a v ten moment vás to napadá. Já to nechci vědět. Půjdu tam a tu krabici nikdy neotevřu. Možná to tak bude lepší.

Jdete chodbou, tou neskutečně dlouhou chodbou. Znáte to, chodíte tudy několikrát za den. Máte napočítaný každý krok. A každým dalším se pomalu blížíte k pravdě. Ne, já to musím vědět. Chci znát pravdu!Třesete se. Přidáte do kroku, smířeni s nejhorším. Uhýbáte ke schodišti a zářivka za vámi zablikala. To něco musí znamenat! Proč jen tomu nerozumím?! Určitě to muselo být něco důležitého, ba dokonce rozhodující. Mozek se vám vaří.

Scházíte po schodech. Máte pocit, že o dvě patra níže se něco šustlo. To je další znamení. Bodejť by nebylo, vždyť bude jedna ráno. Ale jaké? Poslední schody, už jen pár desítek kroků. Srdce vám buší jako o závod. Dveře laboratoře jsou přímo před vámi. Čekají jen a jen na vás. Z celého vesmíru vás nezajímá nic víc, než tyto dveře. Máte pocit, že vás přitahují nějakou magickou silou.

Saháte po klice a otvíráte dveře. Rozsvítíte a temná místnost se najednou zalije životodárným světlem. Marně doufáte, že se odněkud ozve radostné „mrau“. Jen ticho a bzučení zářivek. Váš zrak se upírá na tu papírovou krabici, která si jen tak osamoceně leží na stole u zdi. Nerozvážným krokem přicházíte k ní. Kontrolujete čas, jsem tu přesně. Čtyři, tři, dva, jedna, tak a můžu. Tlukot vašeho srdce přehlušil i ambientní bzukot zářivek. Opatrně odklápíte víko krabice. Nejste schopni ani dýchat. Odsouváte víko, to poslední, co vás dělí od vašeho miláčka. Už za pár milisekund pohlédnete pravdě do očí. A pak ten moment skutečně nastane…

Fyzika nezklamala. Jako obvykle.

Každý jsme takový Schrödinger, který má všude kolem sebe krabice s kočkami, nuklidy a jedy. Jen si to většinou neuvědomujeme. Je zajímavé se nad tím někdy zamyslet.

Poznámka: Tento článek vznikl recyklací mého konceptu s názvem „Syndrom Schrödingerovy kočky“. Představte si, že jako Schrödinger se cítí každým dnem každý programátor. Stát před krabicí zdrojového kódu, koukat na něj a očima hypnotizovat načítající se ikonku. Bude to fungovat? Opravíte chybu – a ptáte se zase. Opět zemřela. A tak zase. Po několika pokusech se pravdy začnete děsit. Ano, možná teď už kočka konečně přežila – ale, co když ne? Prokrastinujete, hlavně, ať se nemusím podívat té zhoubné pravdě do očí. Máte strach. „Velký“ strach.