Opravdu – s několikaměsíčním zpožděním jsem se konečně dokopal k sepsání mých studijních zážitků za další část mého studia. Dlouho jsem totiž přemýšlel, jak tento článek nazvat, aby bylo jasné, jak tvrdé období to mám za sebou.

Pokud vám někdo bude tvrdit, že Olomoucká informatika je lehká, dejte mu facku. Pokud bude tvrdit, že je těžká, dejte mu ji taky. Ve druháku se totiž potvrdilo, to jsem tušil už od několikátého týdnu v prváku.

Olomoucká informatika není ani lehká, ani těžká. Ona je, řekl bych, náročná. To ovšem neznamená, že strávíte tři čtvrtě zkouškového pod hromadami skript a knih. A to nejen proto, že na velkou část našeho učiva skripta vůbec nejsou a knížky leda v angličtině. Na něco takového na informatice prostě nenarazíte. Sice ano, bez učení to prostě nejde na žádné škole, ale na informatice nejde o to, kdo toho kolik umí, ale jestli tomu rozumí. Dokonce mě až překvapilo, kolikrát jsem od zkoušejícího slyšel něco ve smyslu: „No, dobrý, dobrý, vy to sice moc neumíte, ale vidím, že tomu rozumíte, podejte mi index, A“.

Nicméně pro mě osobně byla zkoušková období odreagovačka. Těšil jsem se na ně víc než malý Honzík na Vánoce. Krušné byly totiž oba semestry jako takové.

Třináctitýdenní peklo

To, že budu muset zase začít dělat domácí úkoly, s tím jsem se smířil již v prváku. Tehdy mě ale nenapadlo, že díky nim nebudu mít čas na nic jiného.
Můj denní režim vypadal opravdu tak, že jsem vstal, vcelku jedno kdy, sbalil se, šel do školy, tam vytáhl notebook a dělal úkoly než mi začala nějaká výuka. Úkoly jsem dělal i o pauzách mezi hodinami, a ještě klidně i pár hodin po skončení poslední hodiny. Když mě to přestalo bavit, nebo mě ze školy začali vyhánět, šel jsem domů, najíst se, pokusit se opět pracovat a následně padnout hlavou na klávesnici. Množství zkonzumované kávy a energetických nápojů vzrostlo (obzvláště  v letním semestru) o několik tisíc procent oproti obvyklému množství. Každý den jsem stříhal metr a počítal týdny a dny, kdy už to konečně skončí.

Když už jsem měl školy opravdu plné zuby, dělal jsem zápočtové úkoly do „Webové prezentace“ nebo „Základy tvorby webových stránek“

Druhák se totiž stal ročníkem „B předmětů“, tedy povinně volitelných. Pro nás aplikované, kteří jinak byli více tlačení do programování, byla většina předmětů teoreticko-informatických právě jako B. Takže nám těch povinných (ty, co byly na pomezí teoretické a aplikované informatiky) už pak moc nezbylo.

Já, který se o teoretickou informatiku zajímám, jsem si pozapisoval pár těchto předmětů. Avšak spolu s nimi pochopitelně i ty programátorské. Mezi nimi jsme měli na výběr ze tří jazyků – C++, C# a Java a pro hodně odvážné předmět PRCL (hodně pokročilé „Programování v Common Lispu“).

C++ jsem měl po oba semestry zapsané jako předmět, který budu v případě nouze odepisovat jako první. Nicméně díky téměř nulové absenci a nějaké té aktivitě v hodinách jsem tak dostal oba zápočty za účast, bez nutnosti vypracovávat nějaký projekt. Na předmětu se mi ale líbilo, jakým způsobem byl jazyk C++ odlišován od jazyka C, neboť všichni tyto dva velmi rozdílné jazyky ztotožňují.

Kurz C# byl strašný. 90% hodin, pokud vůbec byly, tak vyučující trávil proklikáváním se ve Visual Studiu a nebo vysvětlováním, že pole se indexuje od nuly. Tak, jak jsem C# nikdy neměl moc rád, tak tento dvousemestrální kurz mi ho znechutil ještě více. Každopádně vedlejším produktem ze zimního semestru byl můj zápočtový projekt, „hra“ Tamagoči, jedno malé bezvýznamné plus.

Poslední z vyučovaných jazyků byla Java. Doktor Krajča má ve zvyku být na studenty tvrdý a nemilosrdný, takže každý týden úkol na několik (ne-li desítek) hodin byl samozřejmostí, takže jej absolvovalo jen pár vybraných studentů (a to většinou ti, co odmítli dělat ročníkový projekt v C#). Kromě toho, že jsme byli seznámeni se spoustou praktických „funkcí“ (vlastní Swing komponenty, databáze, základy reflections API, …), tak jsme byli také silně tlačeni do kvality kódu. Což při porovnání kódu ročníkového projektu studenta, co ho psal v Javě, a toho, co ho psal v C#, bylo značně poznat.

Definice, věta, důkaz

Z předmětů teoretické informatiky bych rád zmínil Algoritmickou matematiku 3. Ta navazovala na 1 a 2 a znalosti rozšiřovala o obecné záležitosti ohledně složitostí a návrhu algoritmů. Celkem na pohodu a praktický předmět, doporučuji.

Paradigmata programování 3 byl předmět zpočátku velmi těžký, ale kdo jej nevzdal, dostalo se mu spousty moudrých rad a mimo jiné jsem – alespoň já – pochopil, proč do nás celý prvák vlastně tak intenzivně valili Scheme a Lisp (a proč je Lisp na katedře tak oblíbený).

Jeden z nejděsivějších předmětů za celý ročník bylo bezpochyby Paralelní programování. Kdo se už někdy setkal z vícevláknovými aplikacemi, vůbec se nebude divit, proč se tomuto předmětu říkávalo „Paranormální programování“. Svou koncepcí předmět tak trochu připomínal Počítačové sítě. Přednášky tak trochu o ničem, nebo jen teoretická příprava na zkoušku a (alespoň já) jsem se málokdy chytal. Na cvičení po nás chtěli něco vypracovávat, opět – téměř nikdo nevěděl, nestíhalo se, přetahovalo se, protože co se nestihlo na hodině, to znamenalo přijít o cenné body k zápočtu. Oba předměty jsem tak měl započteny s odřenýma ušima, ale obě zkoušky naopak dopadly celkem dobře. Každopádně jsem rád, že oba tyto předměty už uvidím až před státnicemi.

Odvahu na Matematickou logiku a Geometrii pro informatiky jsem nesebral (byť tyto předměty víceméně každý, kdo se neřadí mezi ty, co jsou rádi, že ještě studují, nějak udělal) a tak jsem zůstal jen u Geometrického praktika. Spolu se zápočtem jsem si odnesl také znalost programování v OpenGL a rozpracovanou 3D bludišťovku, na které nadále pracuji a bude brzy vydána.

Když už jsme u těch teoretických předmětů – nemůžu opomenout noční můru všech (především aplikovaných) informatiků – Formální jazyky a automaty. Znal jsem základy, vyznal se v matematických předpisech, byl si vědom důležitosti znát přesně definice a vůbec – učivo jsem z velké části chápal, ale i přes to jsem jak zápočet, tak zkoušku (díky drobnostem, samozřejmě) udělal tak tak. Paradoxem je, že spolužáci, kteří nadávali od půlky první přednášky, že se to nedá, studenti, kteří se na škole sotva drží a které měl tento předmět vyfiltrovat, ho tak nějak udělali téměř v pohodě (s o několik stupňů lepší známkou než já).

Kredity budou stačit

Ve výsledku nás tak měly Formální jazyky a automaty spolu s Operačními systémy 1 (které jsem udělal nějakým zázrakem, protože jsem absolutně neměl čas vypracovávat (ne povinné, ale silně doporučené) úkoly z cvičení) a Ročníkovým projektem důkladně profiltrovat, neboť se nás do druhého ročníku probojovalo až moc. Nevím, zda-li se tak podařilo, to se asi uvidí až příští rok, až budou tyto předměty opakovat, ale obávám se, že úspěnost studentů byla vysoká. Takže nás budou sekat na něčem letos.

Já jsem díky bohu zvládl předměty všechny, a žádný jsem si nakonec neodepsal nebo nevzdal. A jsem za to rád. I když vím, že jsem rok žil jen školou a spánkem, vím, že mi to něco dalo. A věřím, že 85 kreditů je adekvátní ohodnocení vynaloženého času a úsilí.