Je pondělní ráno a já jsem nucen neuvěřitelně brzy vstávat. Při pohledu z okna (zatím ještě) nevidím nic zajímavého. Nevidím totiž nic. Vypadá to jako relativně běžné podzimní ráno – celé město je zalito mléčně bílou ranní mlhou.

Ještě rozespalý opouštím domov a vyrážím do školy. Chodník je nezvykle zapadaný listím. Jako by tudy několik týdnů nikdo nešel. Podle obrysů v dáli rozpoznávám, kudy vede má cesta. Nikde nikdo a – co víc – místo jinak nemalého ruchu na přilehlých cestách slyším jen nějaké nerozpoznatelné hučení z dáli. Ve vzduchu je cítit prazvláštní pach.

Když se blížím k jedné z největších křižovatek ve městě, před sebou mám jen chodník po pár metrech končící kdesi v mlze.Vím, že někde tam padesát metrů přede mnou, někde v nedohlednu se nachází křižovatka. Začínám rozpoznávat světla semaforů.

Podle jejich uspořádání usuzuji, že auta mají zelenou a tak přidávám do kroku, abych ke křižovatce došel tak akorát, když jim padne červená a mně, jakožto chodci, zelená. Když v tom se zarazím. Z mlhy ke mě začnou vystupovat obrysy potácejících se postav. Přede mnou se rozestoupí asi takových 8 figur, které se ke mně pomalu, šouravě, blíží.

V ten moment mi hlavou proletěly snad všechny filmy o zombících, jaké znám. Říkám si – vlevo dům, vpravo obchod – není úniku. Musím jít dál. Přidám na kroku – stvoření napůl živá, napůl mrtvá se přece nedokáží pohybovat moc rychle.

Z mlhy na mě začnou vystupovat reflektory naprosto nehnutě stojících aut. Dle jejich umístění typuji, že stojí napříč celou křižovatkou a táhnou se až do nedohledna. Jako by se zastavil čas právě v momentě, kdy jeden směr má zelenou. Slyším souzvuk všech všech běžících motorů a odněkud z dáli houkačky vozidel IZS.

Podezřelá stvoření se mezitím blíží. Jeden z nich se pohybuje nezvykle rychle a tak získává o proti ostatním náskok. Už to není jen tmavší skvrna v mlze, už začínám rozpoznávat obrysy. Vypadá to jako postarší žena menšího vzrůstu s větší kabelkou, kterou nese těsně nad zemí. Na hlavě má zvláštní starobylý účes a přes sebe nějaký ošuntělý kabát.

Bez povšimnutí mě míjí. Lehce se ohlédnu přes rameno, jestli je tomu tak skutečně či zda-li ji například za sebou netáhne něčí střeva.

V ten moment mě již ovšem z druhé strany míjí vysoký muž, který lehce kulhá na levou nohu. A v pravé ruce si nese ošoupanou aktovku. Nic víc. Obdobným způsobem mě minou i zbývající.

Při pohledu na napůl rozbitou a v trávě ležící jinak majestátní ceduli informující o rozvoji této části města a na všudypřítomné nánosy listí, říkám si, že se asi moc dívám na americké filmy. Jasně, zombíci přece neexistují. A ti lidé, které jsem potkal byli prostě jen nakaženi nějakým přísně tajným vládním virem, takže se jim funkce mozku omezily jen na : „Jako každé ráno vstát a jít normálně do práce“.

Jak tomu je doopravdy si uvědomím, až když opravdu přijdu k semaforu a čekám na zelenou. Kolem mě sice dále naprosto bez povšimnutí kráčí lidé s kabáty a aktovkami a bez ohledu na semafory přechází cestu. Ale vidím, jak auta stojící v křižovatce se pomalu začínají dávat do pohybu.

A hlavně – vzpomněl jsem si na večer z předešlého dne. Večer, který by mohl nést označení: „předvečer olomoucké apokalypsy“.

Ten večer jsem totiž potkal nějakého člověka v reflexní vestě, jak obíhal tuto křižovatku a osazoval ji zákazy vjezdu. Osazoval zákazy vjezdu jednu z nejrušnějších křižovatek ve městě a hlavně – uzavřel tím asi kilometrový úsek olomouckého vnitřního obchvatu. Spolu s dalšími dvěma uzavírkami na této městské dopravní tepně se postaral o to, aby se z Olomouce (hlavně pak její jižní části) stalo jedno veliké parkoviště.

Od tohoto dne potkáte (v některých částech města) v ulicích až o polovinu více lidí, tramvaje a autobusy nestíhají. Přijít (přijet) někam včas jen naprosto nemožné. Nejrychlejším, nespolehlivějším a nejbezpečnějším dopravním prostředkem se stává chůze, kolo či osobní helikoptéra. Nehodovost vzrostla o stovky procent. Mám informaci o třech (což je obvyklé číslo na rok, ne na týden) (dobře, třetí s uzavírkou nesouvisí) kolizích a nehodách tramvají.

Sanitku či policii můžete slyšet či vidět minimálně dvakrát častěji než obvykle a snad každý den na obloze můžete pozorovat helikoptéru – ať už dopravní, tak záchrannou. A také mám pocit, že někteří lidé si dělají zásoby pro případ, že by byly vyprodány obchody.

I když se po prvním týdnu situace lehce stabilizovala, mnozí řidiči si budou peklo prožívat ještě následujících pár týdnů. A já doufám, že už nebudu mít to štěstí dostat se do situace jak vystřižené z libovolné post-apokaliptické počítačové hry či filmu.

A co vy? Také ráno potkáváte zobmíky, kteří jsou nuceni zanechat auta doma a šourají se v polospánku ranní mlhou do práce? A už jste si prošli novou pěší zónu?