To jsme tak jednou po jedné společenské akci skončili v jednom nejmenovaném restauračním zařízení. Zprvu opravdu za účelem restauračním – najíst se.

K dobrému jídlu (dobře, vzhledem k navštívenému podniku si toto označení mohu dovolit) bylo samozřejmě i něco k pití. A že se jednalo o pátek, a ještě k tomu večer, málokdo se držel nealka.

Tou dobou se už většině z nás honilo hlavou: „co s načatým, a ještě navíc pátečním, večerem?“. Se slečnami už to po pár deci různých méně či více alkoholických nápojích a faktu, že mají za sebou nějakou tu zkoušku, začínalo docela šít, jako by snad nedejbože chtěly jít tančit.

Já se snažil být obezřetnější, neboť zkoušky jsem slavil prakticky celý týden a říkal jsem si, že bych si mohl od toho slavení dát tak trochu „voraz“. Ale zase na druhou stranu, jak jsem viděl holky, které už se jednou nohou, boky, pasem, hrudníkem a většinou i oběma rukama viděly někde na tanečním parketě, začal se mi tento plán líbit.

Ze studijních důvodů, jak tomu říkávám, jsem se totiž docela dlouho neměl šanci někam takto dostat. Na druhou stranu jsem si byl naprosto vědom, že musím být přece jen další ráno použitelný. Než jsem stihl cokoliv, už jsme byli na cestě.

Usadit se, doplnit tekutiny z náročné (asi 150 metrů dlouhé) cesty a zjistit, že je tam nezvykle mrtvo. Zprvu jsem si říkal: „To už jsem tak dlouho nikde nebyl, že už mezitím lidi v pátky večer přestali chodit tančit?“ Letmým pohledem na čas jsem se uklidnil – bylo totiž nezvykle brzy.

DJ pouští už několikátý hit tohoto roku. Chce to rozhýbat. Vyrážíme na parket. Tančíme.

Asi po 3,26 nanosekundách se na mě vrhá jedna rusovlasá slečna. Pro představu asi takovým způsobem, jakým se vrhá například student Matematicko-fyzikální Fakulty nebo Aplikované Automatizace (však víte) na libovolnou slečnu, která mu řekne: „Tak večer“. Nevadí, vracím ji zpět mezi její kamarádky. Půl láhve do mě a přišlo by mi to asi ok. A opět tančíme.

Přicházejí další lidé. Jdeme se napít – měníme zasedací pořádek u stolu. Opět jdeme tančit. Tančíme. První ztráta. Kamarádka se dala do řeč… do tance s nějakým mládencem. Necháváme ji v tom a jdeme si sednout. Opět změna zasedacího pořádku. Pozorujeme je. Pozorujeme rusovlásku v kruhu asi čtyř mužů. První pokus o sbalení kamarádky selhal. Jde si sednout. Jdeme tančit.

Tančíme. Zdravím se s kamarádem. Vidím, že není sám, tak mu jen sladce popřeji hodně štěstí a plácnu přes pozadí. Nějak se postupně ztrácíme. Jdu si sednout. Brčkem lovím ze dna skleničky poslední kapky čehokoliv k zahnání žízně. Jdu se napít, tentokrát už sám. Někde v hlubinách parketu pozoruji mou skupinku. Odkládám sklenku a jdu za nimi. Další písnička, kterou hráli, když jsme přišli. DJ chce udržet lidi na parketě. Jedéééém!  Pozoruji další personální ztrátu. Jdu pozdravit kamarádku. Ano, opravdu to byla ona, nespletl jsem se, ještě vidím. Měl bych doplnit hladinku.

Jdeme se tedy napít. Náhle zjištuji, že další runda bude tak možná akorát pro mě. Má peněženka měla počítat i s možnou afterparty – i když to zprvu vypadalo jen na obyčejnou a slušnou společenskou akci. Kalkuluji, co si dát, abych do půlhoďky neumřel žízní. U tyče tančí slečna, která si evidentně neuvědomila, že její šaty se jí vyhrnuly do podoby trošku delšího trička. Nechci skupince asi 20 chlapíků kolem ní kazit zábavu, abych ji nějak skromně naznačil, že něco není v pořádku. Chtělo by to asi víc alkoholu. Rusovláska opět v obležení několika chlapíků. Začínáme uvažovat o uzavírání sázek na toho, kdo ji dostane.

Koukám, že sedím téměř sám. Říkám si, kde jsou sakra všichni? Oběhnu celý podnik, v různých částech naleznu různé části mé skupinky. Když se vracím ke stolu, zjišťuji, že už tam nezůstal vůbec nikdo. Naposledy prohrábnu brčkem led na dně skleničky, zazní typické „zasrčení“ jakožto signál, že už opravdu nic kapalného neobsahuje. Jdu tedy domů.

Obcházím podnik, slušně se omluvím každému mládenci, který je s některou mou kamarádkou (a naopak), že opravdu velmi nerad ruším, popřeji jim všem pěkný zbytek večera, noci i rána a poté se odporoučím. Dívám se, rusovláska stále ještě váhá a točí se v kroužku několika chlapíků.

V šatně se spolu se mnou s ochrankou loučí i legenda olomouckého nočního života, fantomka s růžemi, květinová paní. Slyším jen: „Ano, ano, naschle, naschledanou, naschle, naschle, dobrou, dobrou. Nazdar, kopřivo.“

Jdu ulicemi města. Říkám si, že chodník na náměstí by mohl do muzea, protože jak se jsem nedávno zjistil, i zvracení už je dnes umění. Kolem mě kličkují lidé pojídající slavný „gyros od řeka“. Nemalá kaluž krve, kterou jsem postřehl těsně před tím, než jsem do ní minimálně do rána zvěčnil otisk své boty rozhodla. Konečně mám zase o čem psát! To jsem pak ještě utvrdil příspěvkem na facebook a šel spát.

Vskutku mile strávený páteční večer. Všichni prý přežili a i já byl další ráno celkem použitelný.