Ne, opravdu jsem se nezbláznil a nezačínám psát články jak vyňaté z magazínů jako „Ona DNES“, „Blesk pro ženy“, „Moderní žena“ či „Časopis pro ženy, které nemají to, co mají ty ostatní, nechtějí to, ale prostě to mít musí, poněvadž se nacházíme v 21. století“. V této krátké povídce vám nastíním, co nemilého (avšak pochopitelně se šťastným koncem) se mi stalo – a ten název mi tam prostě tak seděl.

Jako každý den jsem šel (hned z několika důvodů) lehce zmožen z práce, no zkrátka jsem se šoural jako zombík. Jak jinak také po propité prázdninové noci a nekonečné osmihodinovce za počítačem v ukrutném letním vedru. Z posledních sil přicházím k domu, a to ještě nevím, co mě to za pár sekund čeká.

Jako vždycky vytáhnu klíče a jak již jsem zvyklý, chci mým obvyklým pohybem tak, že uchopím klíče za největší přívěsek, zavěsím hlavní kroužek za prst a za pomoci ostatních prstů obtočím, načež mi zůstane klíč od domu přesně mezi ukazovákem a palcem, nachystaný pro vsunutí do klíčové dírky. Tento „rituál“ provádím (jistě, jako většina z vás), naprosto bezmyšlenkovitě a automaticky.

Najednou si ale říkám: „Ne, něco je špatně. Někde se stala chyba.“ Rituál, který dělám už po několikatisícáté prostě neskončil tak jak měl, s klíčem od domu nachystaným na odemčení mezi prsty, hnalo se mi v hlavě a v duchu jsem si říkal: „To není možné. To je vyloučené. On se ztratil. Zmizel!“ To se prostě nestává. Je to jako chyba v Matrixu. Něco, co prostě nepochopíte. Narušil jsem tedy svůj stav „nothing boxu„, povzdechl si, že to přece nemůže být tak hrozné, že se musí najít nějaké racionální řešení – jen budu muset zapojit víc než tři mozkové buňky. Vidina domova, postele, chládku a vůbec – znáte to, byla velmi lákavá a tak jsem zvedl pohled a zaměřil je na ten chuchvalec železa v zamotaný v mé ruce.

Zprvu jsem se zalekl. Už jen proto, že slunce ten den svítilo poměrně silně, a kov se docela leskne. Asi o 6,37 milisekundy později jsem ucítil, jak mi po čele stéká kapka potu. Měla k tomu důvod. Ba naopak jsem se divil, že mi vyrašila jen jedna. On tam totiž opravdu nebyl. Prohmatal jsem celý svazek mých klíčů, ale klíč od domu tam prostě nebyl! Pot z čela jsem utřel a nechal mých posledních 5 mozkových buněk přemýšlet, co se děje. Po nedlouhé době mi to došlo. Chtěl jsem se plácnou do čela,  že mě to nenapadlo dřív, ale chtěl jsem mít jistotu. Ale věděl jsem, že ověřit si moji domněnku bude jen formalita, protože jinak by kromě černé díry, mimozemšťanů a mimozemšťanů z černé díry neexistovalo jiné reálné vysvětlení.

O co šlo? Už opravdu dlouhou dobu jsem měl klíč od domu opatřen „rozlišovákem“, tedy takovým tím kouskem barevného plastu, který byl nasazen na konci klíče, aby se odlišil od ostatních. Jenže zrovna tento byl už starý a prasklý a občas mi upadával. Většinou mi zůstal v ruce, poté, co klíč v zámku. Nyní mi ale bylo jasné, že se ztratil někde, někde … Zhodnotil jsem situaci a došel  k závěru, že pro to, abych po něm začal pátrat mám příliš málo životaschopných mozkových buněk.

Zkoncentroval jsem tedy veškerou jejich činnost na analýzu všech neoznačených klíčů a určení toho, který z nich je od domu. V ten okamžik už se mi mozek opravdu vařil, takže to, že jsem klíč trefil na druhý pokus a vklouzl tak do přechlazené chodby pro mě bylo záchranou za pět minut dvanáct.

Pak jsem dopřál oddech i mé nebohé ruce, která zvyklá na měkký a hladký plast byla nyní nucena opřít se do „ostrých“ hran klíče. A to se prstům zmoženým prací moc nelibí. Postel už byla na blízku. Když v tom to přišlo. Zčistajasna.

Jako kdyby mi někdo obrovskou injekční stříkačkou do hlavy vpíchl věty typu: „Co já teď budu dělat?“, „To je konec!“, „Můj život už nikdy nebude takový, jaký býval dřív.“. Ten malý kousek plastu pro mě najednou znamenal víc, než jsem si celou dobu myslel (znáte to – „Co jste měli zjistíte, až když to ztratíte“).

Byl se mnou všude, v létě, v zimě, ve dne, v noci; když jsem šel do práce, do školy, někam ven. Když jsem „šel“ z hospody, z diskotéky, z párty nebo třeba střízlivý. Kam jsem se hnul, tam mě následoval. Já si nedokáži představit, jak bych vypadal, kdyby mě opustil kupříkladu můj nejlepší kamarád (v mém případě tedy spíš kamarádka) a teď mě opustil předmět mně takto blízký. Předmět, který jsem každý den několikrát denně pohladil, jako dík, za to, že mi vždycky ukáže, který klíč je ten, který mi otevře bránu do mého domova.

A najednou byl pryč. Ležel někde na ulici, tím horkem se již velmi pomalu začínal rozpouštět a dnes je z něj jistě jen mastný flek. Nebo si jej někdo odnesl na podrážce. Raděj nemyslet. Nebo si tedy alespoň říkat, to co se říká vnoučatům, když jim umřel dědeček: „On už byl starý a nemocný …“.

Naštěstí úměrně k velikosti tohoto předmětu mě přešel i zármutek nad jeho ztrátou – během pár sekund. Pousmál jsem se tomu a šel jsem konečně domů. Bohužel – jak to tak bývá, vzpomínky se vracejí. Není proto divu, že jsem si tak zasteskl pokaždé, když jsem přicházel domů a opět pátral po mém plastovém kamarádovi.

Na jednu stranu jsem si po pár dnech začal už pomalinku zvykat na život bez mého rozlišováku na klíči od domu, dalo se to přežít. Ale pořád ve mě nějaký vnitřní hlas: „Ne, dost! S tím se musí něco dělat. Takhle to přece nemůžeš nechat.“

I vzal jsem tedy drobné z prasátka a vydal se do zámečnictví zakoupit si nový. Za použití fantazie jsem se pokusil si odmyslet tu jeho několikaletou zašlost a „špínu“ (nevím o nikom, kdo by si klíče pravidelně čistil) a vydedukoval barvu, kterou můj rozlišovák mohl před těmi lety mít. S radostí jsem si jej tedy zakoupil. Pan prodavač se podivil, že si kupuji pouze jeden jedinný rozlišovák, nic jiného (úplně jsem ho viděl, jak večer počítá tržby: „rozlišovák, rozlišovák, kroužek, rozlišovák, dva kroužky, karabinka, rozlišovák a kroužek, …“).

Celým rozrušením jsem přišel domů, ještě za chůze už sundával klíč od domu z kroužku a hned jsem sedal za stůl a nasazoval si na něj onoho nového plastového kamaráda. Ano, milovníci dvojsmyslů, jen se smějte. Však až si budete nasazovat nový rozlišovák na klíč od domu, smích vás přejde. Do určité míry.

Mě kupříkladu vykouzlil milý úsměv na tváři. Zatočit, zacvaknout uspořádat a pokochat se. „Nó jó, hned to vypadá líp. Konečně se dostanu domů, aniž by si smažil rohovku při pátrání po tom správném. Už nebudu stát dalších šest vteřin před domem a riskovat život dalších několika mozkových buněk, kvůli tak banální záležitosti, jako je dostání se domů.“

Zkrátka nový rozlišovák je krásný, oproti starému má ergonomičtěší tvar a přitom ještě méně kluzký povrch (ale fuj, už zase? Puberťáci nevychovaní!), a samozřejmě zářivou barvu. Nyní se těším domů, klíče mám v ruce už pár desítek metrů od domu a radostně si je prsty přehazuji.

Pevně věřím, že se nástupce onoho starého a zašlého rozlišováku stane velmi rychle mým dobrým kamarádem a že na „ten starý“ jen tak nezapomenu.