Znáte je. Jsou všude kolem vás. Není den, aby vás nechali na pokoji. Nepřestanou nikdy. Jednou někoho z nich uspokojíte na dvacet vteřin a vzápětí vám na rameno klepe další.

Jsou hrozní. Pospícháte, nemáte absolutně na nic čas, a zrovna jich je plné město. Je to jako freestyle sjezd. Prvnímu se zdárně vyhnete, mezi druhým a třetím velmi elegantně prokličkujete, ale čtvrtý, pátý a šestý už jsou připraveni a jeden z nich vás prostě dostane.

Víte, o kom mluvím? Ne? Tak si vzpomeňte na poslední cestu centrem (nebo jinou jinak frekventovanou částí) města.

Kolikrát vás zastavil někdo se slovy: „Dobrý den, mladá paní, dovolte mi abych vás na minutku zdržela …“. V lepším případě.

No nekup to!

V horším vám přímo do cesty skočí člověk o hlavu menší než vy,  postaví se dvacet centimetrů před vás a začne před vámi poskakovat a rozhazovat rukama nebo alespoň nějakými papíry, tabulkami, čísly a plány a načež svůj asi osmi a půl vteřinový výklad, ve kterém stihne odříkat text v rozsahu asi jako půlka Ústavy České Republiky, zakončí: „Takže souhlasíte? Tady mi to prosím podepište.“.

Že nevíte? Chlapík povzdechne a začne znovu. Skoro si říkáte, kde má tu hadičku, která vede do toho obřího zásobníku na vzduch, protože tento člověk prostě nemůže dýchat jako každý normální pozemšťan lidské rasy plícemi.

Najednou ticho. Jo aha, on domluvil a asi se mě na něco zeptal. Pokud během vteřiny nic neřeknete, spustí znovu, tentokrát se ovšem nesnaží vás přesvědčit, nýbrž  se snaží popsat, o co vlastně jde. Zjistil, že po dobrém to nejde. V tento okamžik je už vám jasné, že  by jste měli problém se i podepsat a tak pravděpodobně buďto přijmete a místo podpisu tam „něco načmáráte“ ať už máte klid, nebo se rozloučíte a ten onen člověk zamrmlá něco jako „Však já tě dostanu, jen počkej“ (ten zdvořilejší pak „Tak se nezlobte a naschleanou“). Vy pak jdete a dalších 10 minut přemýšlíte, jak že se vlastně jmenujete.

Pokračujete v cestě. Zvoní vám telefon, cizí číslo začínající předvolbou jedno nejmenovaného hlavního města České Republiky. „Dobrý dén, dovolte mi abych vám jménem českého zastoupení mezinárodní společnosti §*&đ!;#Þ?@€ mohla nabídnout …“. Ne! Nedovolím!

Pokud vám předchozí zkušenost nezabila všechny mozkové buňky v mozku, odbijete ji jako pán slovy: „Slečno, pokud nabízíte služby sexuálního charakteru, pak bych měl zájem, jinak na shledanou“. Občas může být účinné: „Slečno, já milerád přijmu jakoukoliv vaši nabídku, ale pouze, pokud bude naprosto zdarma.“ Bohužel, vám operátorka volá, takže je jasné, že cokoliv vám ona nabídne asi těžko budete platit. O to se pochopitelně postará až složenka, která vám přijde o týden později.

Jednou se takto stal kamarád obětí organizovaného telečehosi, takže býval takto obvoláván celkem pravidelně. Jakmile viděl číslo, zvedl sluchátko a spustit:

Vy ******* ******* **** z vaší ******* a ******* *******. Jděte už ***** ******* s těma ****** a ****** ********. …

Prý slečna zavěsila po pár desítkách sekund. Šéfovo rámě bylo jistě dobrým místem k vybrečení se.

Jeden měďák

Naprosto mozkuzbavení ještě přispějete nějaké mladé slečně v modrém tričku s logem pár korun na nějakou charitativní akci. Jen dodáte: „Jo to je dobrý, neděkujte, já vím, dělám to pro dobrou věc, naschle“. To se opakuje ještě jednou, dvakrát a málem tak dlouho, dokud máte drobné. Poté se jen ovládáte, aby jste na slečnu s kasičkou nevybouchli se slovy: „Nemám, *****, NEMÁM! Podívej se, *****,  nemám!“ Načež ji chytnete za vlasy a zatáhnete ji takovým způsobem, že ji strčíte nos až do vaší peněženky, snad aby si i čichem ověřila, že v peněžence máte úplné ****.  „Vidíš to? Nemám! Prostě nemám! Dokážeš to pochopit?“ Křičíte na ni.

V tento okamžik vás vůbec nenapadne ani tak stupidní výmluva jako: „Nezlobte se, nemám u sebe teď peněženku“. Docela často také máte možnost slyšet větu: „A kdo uspořádá sbírku na mě? Já také nemám pomalu co do huby, také pracuji od nevidím do nevidím a to, že ty lidi vyplavila voda je jejich problém. To, že bydlí na blbým místě, ještě neznamená, že se nad nima každej slituje a bude jim cpát peníze, sotva trochu zaprší. Já taky bydlím na blbým místě! Víte, jaký to je chodit dvakrát denně dva kiláky do kopce  z baráku na zastávku? A taky na mě nikdo nepořádá sbírky.“

Cestu městem vám zakončí chlapík se třemi zuby a slovy: „Hey pane, nemate mejaky, dhobáček? korumku, dvě?“ Ideálně dodá, že má příšerný hlad a že si v žádném případě nepůjde koupit alkohol. Nejraději by jste mu už opravdu jednu vrazili, ale výpary z krabicového vína vycházející z jeho úst vás ale omámí a tak to nakonec neuděláte. Buď jej proto ignorujete nebo jen velmi stručně naznačíte mávnutím ruky, zakrytím si obličeje, naznačením odehnání, nebo nějakým skromným „ne nedám, nemám“.

Pokud už jste se překlenuli přes stav vrcholu vzteku i přes stav, kdy je vám všechno jedno, dostáváte se do stavu, kdy se v tom začínáte vyžívat a naopak to lidem vracet. A zrovna tenhle chlapík je na to ideální terč. Zkusit můžete věty typu: „Včera jsem vám tu hodil dvacku, ta vám musí stačit“, „Nemám drobné, tady máte bagetu“, či „Ne, děkuji, já nic nekupuji a pojištěný už jsem“. Pokud začne mluvit něco o vlaku/autobusu domů, použít lze kupříkladu: „Na autobus? Si myslíte, že kdybych měl  tolik peněz, abych si mohl koupit autobus, tak ještě chodím pěšky?“

Chudáčci

Je mi těch lidí líto. Celý den musejí stát venku (případně v přetopené nebo naopak překlimatizované kanceláři), na sněhu, na dešti, ve vedru, snažit se lidem vysvětlit, že tato nabídka není žádný podvod, ale je pro ně opravdu výhodná a to celé tak, aby je co nejméně zdrželi. O tom, že podpis je nezávazný nemluvě.

Zkuste si to někdy a budete rádi za to, že vás neobviní z pokusu o vraždu po první hodině.

Buďte proto prosím tak ohleduplní a pokud nemáte náladu na vyjednávání, posílejte tyto lidi do ***** rovnou, bez zbytečného protahování. Ušetříte čas  i nervy oběma stranám.

A to ještě nevíte, co vás čeká doma, po otevření vaší poštovní/e-mailové schránky (viz Hitparáda spamů).