… aneb „Sakra, dyť jsme taky jenom lidi!“
To, že se pozice programátora obecně považuje za jednu z psychicky nejnáročnějších je obecně dobře známo. Ale ve skutečnosti tomu tak vůbec nemuselo být.
Někde jsem četl, že programátor totiž ve skutečnosti, ba dokonce v okamžiku, kdy se maximálně soustředí, používá tak maximálně 15% své mozkové kapacity. Každý programátor se jistě teď jistě usmívá, protože ví naprosto přesně, co to znamená.
Ale abych unikl z řad programátorů, stačí najít několik dalších příkladů. Kolikrát jste do písemky z matiky napsali něco ve smyslu: „1+1 = 1“? Nebo jak často nalézáte klíče nebo peněženku v lednici? O lovení lžiček od jogurtu z odpadkového koše ani nemluvě.
Notorický blb
Původně jsem chtěl zvolat: „No jo, jsme prostě blbí“, ale to by jsme pak za sebou nemohli mít takové skvělé vynálezy jako Teorie relativity, osobní počítač nebo otvírák na pivo.
Nejsme tedy úplně blbí. Jen někdy. Respektive jen občas děláme hloupé chyby. S fatálními následky.
Posaďte takto standardně chybujícího člověka před „dokonalý stroj“, který chyby opravdu nedělá (ve skutečnosti je každá stroj dokonalý, chyby do něj vnáší člověk). Malér je na světě.
Během pár minut si buďte jistí, že (v lepším případě) houká radiační alarm. Vždyť je to naprostá klasika – prostě se přehmátnete a místo tlačítka „Uvařit kafe“ stisknete tlačítko „Vypnout úplně všechna chlazení reaktoru“. Poté standardně zazmatkujete, takže je potvrdíte i ve všech třech následujících dotazech typu „Opravdu, ale opravdu opravdu, si přejete vypnout chlazení?“ a můžete se kochat krásami češtiny a rozdílem mezi slovy „chladit“ a „(vy)hladit“.
Jedna a jedna je čtyři
Víte, co je horší, než jeden chybující element? No přece dva chybující elementy. Posaďte dvě osoby k našemu známému dokonalému stroji a radiační oblek můžete vytahovat dřív, než řeknete „švec“. Pravděpodobnost chyby totiž roste s počtem chybujících elementů. A to rychle. Velmi rychle.
A co když budeme mít chybujících elementů ještě více? Tři? Čtyři? Sedm miliard?
No a kde to najednou jsme? Zakončení trávicího ústrojí a vůbec všechny tělní otvory – obzvláště ty, které začínají na písmeno p – ponecháme stranou a mírně se zamyslíme. Nebo se prostě rozhlédneme.
Vidíte někoho? Je vám to jasné? Pokud posadíte k sobě sedm miliard lidských elementů, dostanete realitu. Lidskou společnost.
Opět platí – čím víc „chybotvorných“ elementů, tím větší pravděpodobnost chyby nebo její následky. U 7 000 000 lidí už by se mohlo jednat o katastrofu globálního charakteru.
Tři největší katastrofy v historii lidstva:
Hiroshima 45, Černobyl 86, Windows 95
Občas jsme k tomu neměli daleko. Pokud se nepletu, tak slavnou jadernou katastrofu v Černobylu zavinilo právě několik chyb několika lidí. Od politických činitelů, kteří tlačili na co nejdřívější spuštění elektrárny, přes nedostatečně zaučenou obsluhu řídícího pultu až po pozdější snahu vše tutlat.
Nebo si vezměme si známou karibskou krizi. Náš starý známý pomocný stroj se stal téměř zanedbatelným (a ač tak velmi důležitým) dopisovým spojením mezi hlavami obou znepřátelených stran a situace dopadla tak, že se jen dohadovali ti dva, co u něho seděli.
Jak malí. Jeden druhému sebere hračku, druhý začne brečet a vytáhne na něho rakety dalekého doletu nabité atomovými hlavicemi.
On se se mnou nebaví …
Určitě to ze školky (ti lepší ze základní školy) pamatujete i vy. Začíná to nenápadně. Někdo udělá drobnou chybičku, tak bezvýznamného rázu, jako, že řekne něco, co tak úplně neměl. A najednou zjišťujete, že se vaši kamarádi A a B spolu na krev nebaví.
O 18,23 milisekundy později zjišťujete, že se kvůli tomu naštvala kamarádka C. To sice vyvolalo reakci, že si A a B uvědomili, že se vlastně nebaví naprosto bezdůvodně a zase se začnou bavit. To ještě neví, že mezitím se C pohádala s D, protože D nemá rád B. B se tak snaží situaci zachránit prostřednictvím C, což pouze a jenom naštve E, který je na straně D. A to naštve A a přidá se k E, čímž se opět přestane bavit s B.
… že se jednomu knížectví zdálo, že se v druhém mají lépe a to že je příčina, proč se v prvním mají zle. A třetí knížectví počkalo až se první dvě pobijí. Čtvrté dělalo totéž, páté se přidalo k čtvrtému, šesté k třetímu a sedmé zbrojilo a čekalo až jak to dopadne.
A takto se může pokračovat (téměř) do nekonečna. Když už to vypadá, že se celý ten systém stabilizoval, vždycky se najde někdo, kdo přijde s nějakou pitominou a celý systém opět rozhodí.
Obvykle se to řeší nějak tak, že každý obepisuje, obíhá, „ob-chodí-ven-vává“ všechny znepřátelené strany a snaží se vše urovnat. Obvykle to však ale vyustí v další se zanoření a komplikace naštvaností a „nebavím-se-s-tebou-stí“.
A do toho vstoupí student informatiky, vidí ten chaos, podrbe se na bradě a řekne si „Dost!“. S naprostým klidem si vezme papír, tužku, začne kreslit diagramy, orientované ohodnocené grafy, zapisovat analýzy, relace, vztahy a matice s nadějí, že nalezne řešení.
Ale bohužel, celý tento systém je natolik složitý a natolik dynamický, že to prostě nejde. Takže opět nezbývá než sedět a čekat, než někdo zas něco … ehm, pokazí, aby mohl začít nanovo.
Nuda je nuda
A teď si představte svět bez těchto chybujících elementů. Jak by to vypadalo? Byla by to pěkná nuda. Díky tomu, že každý děláme chyby a každý děláme jiné chyby jsme všichni navzájem unikátní a navzájem se doplňujeme a kryjeme. A možná právě díky tomu nenapadlo rovných 7 miliard lidí zmáčknout to velké červené tlačítko.